Mini­re­cen­ze Ško­da Fabia 1.4

Pro­to­že je Rover v údrž­bě a na výmě­ně pne­u­ma­tik, máme ze ser­vi­su zapůj­če­né náhrad­ní vozi­dlo Ško­da Fabia, obsah 1.4, r.v. 2000 (plus mínus). Zde je něko­lik struč­ných postře­hů k tomu­to vozi­dlu, budu vždy srov­ná­vat s Roverem 🙂WP_20160411_08_05_37_Pro

  • Co je v tom­to kon­krét­ním autě lepší: 
    • Řaze­ní — jde mno­hem sná­ze, přes­ně­ji, rych­le­ji, spoj­ka zabí­rá plynule
    • Tichost — i když jsou ješ­tě obu­ty zimá­ky, jede dost potichu
    • Asi spo­tře­ba — zatím jsem nemě­řil, uvi­dím, až ji dotan­ku­ji, ale vypa­dá to před­běž­ně na niž­ší žravost
    • Posi­lo­vač říze­ní jede hroz­ně jem­ně a plynule.
  • Co je zvláštní 
    • Vět­rá­ky — nechá­pu, proč jsou vět­rá­ky buď na nohy, nebo na hla­vu, neu­mí to pros­tě sou­čas­ně 😉 Kom­bi­na­ce vět­ra­cích cest jsou pros­tě divné 😉
    • Pra­vé zrcát­ko — nevím, jest­li je takhle malé default­ně, ane­bo je tam tře­bap o výmě­ně, kaž­do­pád­ně odha­du­ji jeho roz­mě­ry na 6×6 cm 🙂 Není pros­tě vidět sko­ro nic 😉 Levé je při­tom lep­ší než na Rove­ru, řekl bych 😉
    • Zaví­ra­jí­cí dve­ře děla­jí dost kra­vál, i když se jimi moc netřískne.
    • Při jízdě s ote­vře­ným okén­kem pros­tě sly­ším vin­tage zvuk kla­sic­ký­ho Favorita 😀
  • Co je slabší: 
    • Roz­hod­ně výkon — autíč­ko je to sice „tako­vé měst­ské“, nákup­ní taš­ka de-luxe, ale roz­hod­ně to není ani malé ani vel­ké auto. Srov­nám-li tře­ba s Hyun­dai i10, urči­tě je všu­de víc pro­sto­ru a je vět­ší, hlav­ně co se kuf­ru týče. Výko­no­vě je to ale dost sla­bouč­ké. Nevím, kolik Fábie váží, ale 1.4 motor je pros­tě sla­bouč­ký. Na dru­hou stra­nu, pokud plá­nu­je­te čis­tě měst­ký pro­voz, pře­vo­dy jsou dost do otá­ček, navíc je motor uvnitř poměr­ně tichý, tak­že akce­le­ra­ce „je pří­tom­na“. Po zvy­ku z Rove­ra ale při stou­pá­ní na Kar­lo­var­ské za 4 pros­tě tady ale úpl­ně nefunguje 😉
    • Výba­va — mož­ná je to kon­krét­ním typem výba­vy, neznám ško­do­vác­ké nabíd­ky, nicmé­ně výba­vo­vě se jed­ná asi fakt o nej­zá­klad­něj­ší typ (zase proč by jako náhrad­ní vozi­dlo měli auto v plný pal­bě, když jim to může kdo­ko­liv zničit/ukrást…)
    • Sedač­ky — jsou dost tvr­dé, ale zase nevr­žou a tak 😉 Ale na 10hodinové ces­ty do Špa­něl­ska to fakt není.
    • Pod­vo­zek — je bru­tál­ně tvr­dý, zase musím uznat, že opro­ti Rove­ru je asi kaž­dý pod­vo­zek tvr­dý 😉 Nicmé­ně zde bych řekl, že už je to dost, navíc v kom­bi­na­ci s tvr­dý­mi sedač­ka­mi hod­ně cítím vše 😉
  • Co se mi vylo­že­ně nelíbí 
    • Palu­bov­ka — mys­lím tím cel­ko­vě oblo­že­ní vnitř­ku, při­jde mi hroz­ně… low-cost, i v autě, kte­ré má být ceno­vě nej­do­stup­něj­ší, to vypa­dá ale div­ně. Hlav­ně je hroz­ně vel­ká, ale je to pros­tě jen tma­vo­še­dá plo­cha bez vět­ších desig­nér­ských úprav. Nechá­pu, proč tam pros­tě nemů­že být tře­ba pro­hlu­beň u spo­lu­jezd­ce, kam by se dalo něco polo­žit, něja­ký prak­tic­ký otvo­ry a tak, je to pros­tě jen jed­no­li­tá vel­ká šedá plocha 😉

WP_20160411_08_06_04_ProKolem a kolem, je to roz­to­mi­lé vozít­ko, když zapar­ku­ji „po zvy­ku“, mám ješ­tě metr a půl za autem mís­ta, do měs­ta je pros­tě fajn, doce­la jede sviž­ně, pokud se vyto­čí, zatá­čí přes­ně, zabí­rá ply­nu­le, není si nač stě­žo­vat. Nej­vět­ší nevý­ho­du tako­vé­ho auta vidím prak­tic­ky pou­ze v jeho desig­nu a tuc­to­vos­ti, pros­tě neo­sl­ní. No, ale už se těším, až bude­me mít Rove­ra zpět 😉

Rádio mě pře­kva­pi­lo melo­dií Big Benu…

Tedy nikdy jsem v Lon­dýně nebyl, tak­že si jen mysím, že je to ta melo­die, ale pros­tě… Při­je­du tak na mís­to, vypnu motor a najed­nou se ozve „tudy­dy­du­umm… tyduudydumm.…“ 🙂

Nechá­pu 😉 😉 Vysko­či­lo na mě něco jako „CLK SYNC“, ale netu­ším. Zku­sil jsem oto­čit klíč­kem a zno­vu. Od té doby se mi to ale nepo­da­ři­lo nasi­mu­lo­vat a netu­ším, jak toho dosáhnout 🙂

Kdy­bys­te někdo věděl a hlav­ně kdy­bys­te někdo věděl co to vůbec zna­me­ná, buď­te vítá­ni dole v komen­tá­řích a nechám se poddat 😉

Rover po opra­vě: Prv­ní testy

Od páteč­ní­ho navrá­ce­ní Rove­ru pro­běh­lo něko­lik „tes­tů“ — i když ne pří­mo zatěž­ká­va­cích, spí­še „běž­ně pojízdných“.

Např. v sobo­tu jsme jeli v 5 lidech na šerm. To by neby­lo nic div­né­ho, kdy­by zrov­na ten den nebyl všu­de a na všem cen­ti­me­tr kluz­ké­ho ledu 😀 Jen dojít do gará­že byla akce hod­ná cvi­če­né­ho artis­ty. Doje­li jsme na koneč­nou jed­nič­ky (Náměs­tí Mila­dy Horá­ko­vé) a počka­li tam na Niky a Mar­ti­nu, kte­ré se kolem 11. hodi­ny úspěš­ně doklouza­ly k autu, nalo­ži­li jsme je a spo­leč­ně s dvě­mi hole­mi (na šerm) jsme doje­li na Vini­ce, kde jsme nabra­li Pet­ra. Spo­leč­ně jsme pak doklouza­li do Chrás­tu, kde jsme chvil­ku klouza­li kolem „při­stá­va­cí­ho místa“.

Ale auto jelo skvě­le, žád­né pro­blémy, čili v pořád­ku. Odpo­led­ne po šer­mu jsme ješ­tě chvil­ku strá­vi­li v pří­tom­nos­ti Niky a Mar­ti­ny a vyra­zi­li směr domů. Po ces­tě mě zasti­hl tele­fon a volá Boh­dan, že jest­li jsme jako neza­po­mně­li při­jít na akci, na kte­rou jsme měli při­jít. Se zdě­še­ným „D–:“ jsme tedy odbo­či­li na Ame­ric­kou a jali se hle­dat par­ko­vá­ní kolem restau­ra­ce, kam jsme měli dora­zit. Mís­to jsme pak našli po něko­li­ka „okru­zích“ až sko­ro u gym­ná­zia, ale našli.

Během veče­re mě bru­tál­ně roz­bo­le­la hla­va (asi nejsem ješ­tě zce­la zdráv), čili spo­leč­ně s Mirjam a kama­rád­kou jsme vyra­zi­li k autu a pro­to­že Mirjam neří­dí, muse­la nás odvézt prá­vě kama­rád­ka, kte­rá si zajis­té ráda vyzkou­še­la jízdu v Roveru 🙂

Nu a dnes kolem 15. hodi­ny jsme měli být v Roky­ca­nech u Mirjam sest­ry, kte­rá se vrá­ti­la z roč­ní­ho poby­tu „po celém svě­tě“, čili poke­cat a tak podob­ně. Před chvil­kou jsme se vrá­ti­li a Rover šla­pe dob­ře, tak­že žád­ný problém.

Už se těším na dal­ší jízdy 😉

Ces­ta do Salzbur­gu a Wagra­i­nu 2012

Jak jis­tě asi někte­ří víte, 7. 12. 2012 jsme byli pozvá­ni do Wagra­i­nu na firem­ní jídelní/školící akci s původ­ním plá­nem „ráno vyjet a dru­hý den se vrá­tit“. S akcí mi však troš­ku koli­do­va­la šer­míř­ská akce, kte­rá byla tou dobou již potvr­ze­ná — pro­to nastou­pi­lo náhrad­ní řeše­ní: Vyra­zí­me „o den dří­ve“ a pro­hléd­ne­me si ale­spoň Salzburg, pak na večer v pátek poje­de­me do Wagra­i­nu a přes noc zpět, abychom stih­li vystou­pe­ní se šermem.

Doce­la ďábel­ský plán, kte­rý ve své pod­sta­tě (až na drob­nos­ti) vyšel. Proč až na drob­nos­ti? Pro­to­že pros­tě nevy­šel zce­la, ale řek­ně­me na 95 % 😉 A to není vůbec špat­né skó­re. Ale abych nepředbíhal…

Dle plá­nu jsme vyra­zi­li po půl­no­ci ze čtvrt­ka na pátek. Jak se na fot­kách níže může­te pře­svěd­čit, nad ránem jsme doo­prav­dy už byli na A1 a smě­řo­va­li smě­le k Salzbur­gu. Po ces­tě jsme se dva­krát krát­ce pro­spa­li, abychom neby­li během dne mrt­ví a vypla­ti­lo se.

Salzburg jsme si pro­šli, podí­va­li se na zná­má i nezná­má mís­ta, sehna­li šitíč­ko (vysvět­lím poz­dě­ji :-)) a zašli do lokál­ní Billy a kou­pi­li si něja­ké základ­ní potra­vi­ny v pře­poč­tu o pár pro­cent lev­něj­ší, než v ČR 😉 Ale nad tím se roz­či­lo­vat snad ani nemá cenu, už.

Proč šitíč­ko — před ces­tou (asi 20 minut před vyra­že­ním z Plz­ně) jsem zjis­til, že mi upa­dl knof­lík na koši­li… no a ani knof­lík ani šitíč­ko neby­lo k dis­po­zi­ci. Tak­že co s tím — nakou­pí­me po ces­tě, to byl plán. V Tescu však tako­vé věci nema­jí a jin­de ote­vře­no neby­lo, posu­nu­li jsme to tedy na Salzburg až. A tam jsme sehna­li rov­nou i pěk­né knoflíky 😉

Roz­ja­ře­ni nad úspě­chem z poří­ze­ní jsme tedy vyra­zi­li (asi kolem 14. hodi­ny) do Wagra­i­nu — s dosta­teč­ným před­sti­hem (ješ­tě, že tak, vysvět­lím též poz­dě­ji ;)). Po cca 70−−80 km ces­ty (ať žije navi­ga­ce!) jsme dora­zi­li do cca 850 m. n. m vyso­ko polo­že­né­ho měs­teč­ka (spí­še ves­nič­ky) Wagra­in. Je vidět, že zde turis­mu ustou­pi­lo sko­ro vše, tak­že pros­tě tako­vé to typic­ké lyžař­ské zim­ní měs­teč­ko pokry­té sně­hem (naštěs­tí vyjma silnic…).

Po ces­tě do „finál­ní­ho“ stou­pá­ní do Wagra­i­nu jsem zasle­chl mír­né „cht..cht…cht“ někde zevnitř auta, ale bylo to tiché a nic se nedě­lo, tak jsem jen opa­tr­ně dojel do cíle, ale niče­ho dal­ší­ho si nevši­ml (motor, kapa­li­ny v nor­mě atd…) Ale to až také později.

Dora­zi­li jsme do hote­lu, dosta­li klíč od byd­le­ní a vstou­pi­li do dost luxus­ní­ho poko­jí­ku, vyba­li­li si věci, Mirjam při­ši­la knof­lík a jali jsme se oblé­kat „do spo­le­čen­ské­ho“… a ejhle, mís­to mých „default­ních“ kalhot jsem si vzal ty, do kte­rých už se neve­jdu 🙁 Mno co, pře­vlék­li jsme se zpět a vyra­zi­li do Wagra­i­nu sehnat jiné. Jen­že tady měli všu­de jen rifle a šus­ťá­ky, kles­li jsme pro­to o obec níže (St. Johan mys­lím) a tam už našli kalho­ty a pásek, tak­že jsme je zakou­pi­li. Ješ­tě, že jsme měli předstih.

Po ces­tě Wagra­i­nem podru­hé už jsme vidě­li pár čes­kých kole­gyň pro­chá­zet se po obci, kon­krét­ně Mar­ti­nu H. (vedou­cí) ako­rát šla kolem stro­meč­ku a obdi­vo­va­la zavě­še­né koule 😉

Vše ostat­ní už naštěs­tí dopadlo dob­ře, koši­le mi byla, kalho­ty sedě­ly, boty jsem měl stej­né atd. — pros­tě dál už pohoda.

Vešli jsme do haly a hned u prv­ních dve­ří potka­li paní Dušicu Z., se kte­rou jsme se při­ví­ta­li a pokra­čo­va­li v prů­zku­mu hote­lu. Za rohem nás při­ví­tal pan Wey­rich (mlad­ší), kte­rý si nás hned nějak oblí­bil a pro­ke­ca­li jsme dob­rých 40 minut s ním, před­sta­vil mi kon­cept fir­my, kte­rý chce od úno­ra zavést i v ČR a tak nějak jsme to roze­bí­ra­li, tak jsem pou­čen pří­mo „od nejvyšších“ 😉

Pak nasta­la děko­vač­ka těm nej­lep­ším, z ČR to byla s pře­hle­dem kole­gy­ně Maruš­ka V., samo­zřej­mě z kaž­dé­ho stá­tu to byl někdo a pak nasta­lo ješ­tě udí­le­ní cen za „dlou­ho­do­bou kva­li­tu“ (ale moje něm­či­na je mizer­ná, tak­že snad to neby­ly pohá­ry za sla­lom trak­to­rem, občas to v něm­či­ně může znít stej­ně :-)) a šli jsme pojíst.

Co pojíst… poho­do­vat! Švéd­ský stůl v Rakous­ku od Švý­car­ské fir­my (ať žije glo­ba­li­za­ce) byl fakt vyni­ka­jí­cí, na výběr bylo lec­cos a až na zmrz­li­nu nic nezkla­ma­lo. Zmrz­li­na… no čert ji vem, pros­tě chut­na­la jak čes­ký „nanuk“ v hra­na­té plas­to­vé kra­bič­ce. Ale mož­ná jsme zmlsaní 😉

S dce­rou kole­gy­ně Mar­ti­ny K. (Niky) a man­že­lem kole­gy­ně Len­ky U. (Micha­e­lem) jsme vyra­zi­li vyzkou­šet meče a troš­ku na to mrk­nout, srov­nat zna­los­ti — vyu­ži­li jsme malé­ho plác­ku u par­ko­viš­tě, ale zima a strach z toho, že nás zavřou (pře­ce jen prý v Rakous­ku se nesmí veřej­ně nosit a vysta­vo­vat vět­ší zbra­ně než nožík), jsme toho necha­li a vrá­ti­li se do tepla.

Nako­nec se vši­ci tak nějak roz­prch­li a my hodi­nu před plá­no­va­ným odjez­dem též vyra­zi­li, ale­spoň jsme měli hodi­nu k dob­ru a moh­li jsme se plá­no­va­ně o hodi­nu déle pro­spat. To se sice hodi­lo, ale drob­ná tech­nic­ká potíž (kte­ré jsem tou dobou nero­zu­měl, tak jsem se bál sko­ro o půl­ku auta) mě donu­ti­la radě­ji jet jen 90−−100 a víc to radě­ji nehnat, tak­že plá­no­va­ný pří­jezd v 8.00 do Plz­ně a v 10.00 být v Úte­rý (obec) troš­ku pou­mřel, když jsme v 10.00 tepr­ve ata­ko­va­li Nepo­muk. Ale s drob­ným zpož­dě­ním jsme se do obce dosta­li a pří­mo na náměs­tí auto pře­sta­lo jet úplně.

Naštěs­tí se prý jen jed­ná o homoki­ne­tic­ký kloub (viz minu­lý člá­nek), tak­že opra­va snad­ná, jen auto nemoh­lo odjet, tak­že jsme se nějak nasklá­da­li k ostat­ním a dora­zi­li úspěš­ně do Plzně.

Cel­kem tedy úspěš­ný záži­tek a až na drob­né pošra­mo­ce­ní klou­bu na závěr, auto jelo jak divé, skvě­le, spo­leh­li­vě, spo­tře­ba kolem 7/100. Auto je nyní spíš šedi­vé, naroz­díl od ČR se v Rakous­ku kra­pet více solí, tak­že jsme byli rádi, že jsme ho pak poznali 😉

V gale­rii níže se může­te podí­vat na všech­ny fot­ky vyfo­ce­né během ces­ty (je to nese­tří­dě­no, nepro­brá­no, pros­tě fakt všecko).

Celou gale­rii v ori­gi­nál­ní kva­li­tě si může­te stáh­nout z toho­to odka­zu (Salzburg2012.zip)

Nasta­vi­tel­ná sedač­ka řidiče

Dnes jsem při­šel na poměr­ně zají­ma­vou vlast­nost sedač­ky — ne, neděs­te se, že je kla­sic­ky nasta­vi­tel­ná „dopře­du doza­du“ a „sklon opěrát­ka“, to ano, ale dnes jsem obje­vil ješ­tě jed­nu funk­ci — nasta­ve­ní „tva­ru zad“.

Tkví to v pro­měn­li­vém tva­ru sedač­ky a při otá­če­ní koleč­kem se jako­by „před­sa­zu­je“ spod­ní část opěrát­ka, zatím­co úhel a před­sa­ze­ní zbyt­ku sedač­ky zůstá­vá neměn­né. Kaž­dý člo­věk si tak může nasta­vit sedač­ku na „svo­ji skoliózu“ 🙂

Nevě­děl jsem, že to tak je a je to fajn 😉