S myšlenkou vyrazit do „GB“ jsme přišli někdy na přelomu roku, možná právě během „silvestrovského večera“, detail už doopravdy nevím. Rozhodnutí padlo na poslední dva týdny z května, jen jsme přesně museli doladit termín, který nakonec vyšel na odjezd v pátek 13. 5. a návrat v sobotu 28. 5. 2016.

S karavanem na prvním nočním „ninjacampingu“ 😉

Na zmíněná data jsme objednali u pana Nouzy malý karavan, kde jsou schopni 4 lidi se dobře vyspat. Ten jsme později ještě rovnou vyzkoušeli na našem výletě do Jičína, abychom si byli jisti, že dobře vymyslíme, co s sebou za věci, redukce, prodlužovačky a tak podobně.

Když jsme věděli, co s sebou (stejně jsme toho hromadu nevzali a museli jsme to shánět, ale alespoň jsme toho zapomněli vzít jen minimum), ve čtvrtek 12. 5. večer jsem vyzvedl karavan a jali se nakládat naše (já & Mirjam) věci, spací věci a prostě věci na cestu. Poté jsme vyzvedli našeho dalšího spolucestujícího Zbyňka, se kterým jsme postupně vyrazili do Rokycan do naší „hlavní základny“.

Cesta z Rokycan do Durenu, našeho prvního nočního spaní.

Zde jsme setřídili potraviny (24 litrů mléka hlavně!) a odnosili vše do karavanu, aby bylo na ráno připraveno, abychom mohli co nejrychleji vyrazit. Oficiální „vyražení“ jsme tak tedy provedli 13. 5. hned ráno v sestavě Já, Mirjam, Zbyněk a Věra, Mirjam mamka.

Věděli jsme, že to asi zapíchneme někde po cestě směrem do Dunquerke, akorát jsme nevěděli kde. Nakonec po necelých 700 km jsme se rozhodli (už bylo kolem osmé večerní), že sjedeme nejbližším výjezdem a až to bude možné, „zanožičkujeme“ a vyspíme se tam 🙂 Další výjezd byl tedy na Düren, do kterého se vjíždí takovou „industriální zónou“, něco jako na Borech v Plzni, ulice jako „Podnikatelská“ a tak podobně.

Mirjam už se těší na první večeři 🙂

V této industriální zóně se nám „zalíbilo“ na místě vedle prodejny zednických věcí (kameny, cementy, sádrové sošky a takové věci), naproti prodejně Renault 🙂 Očividně jsme tam nikomu nepřekáželi, kolem spali kamioňáci, tak co…

Naštěstí má karavan schopnost pracovat, aniž by byl zapojen někam do zásuvky, plyn si veze vlastní atd. — tedy zbytek osazenstva mohl připravit noční občerstvení ve tvaru těstovin s tuňákovou konzervou. Zde jsme objevili první chybějící věc — sůl 😀 Inu ta se v Německu dá sehnat prakticky snadno, takže hned druhý den. Mirjam koupila po cestě ještě banány, sušenky a další laskominy, tedy hlady jsme netrpěli, to zase ne…

Druhý den, tedy v sobotu 14. 5. 2016 jsme jeli dále směrem „na sever“, cílem bylo večer se podívat po Dunqerke, abychom zjistili, kudy ráno na loď, zkontrolovat lodní lístky, jestli máme vše v pořádku zaplacené a tak podobně. Cestou jsme z Dürenu jeli směrem na Bruselu, kde jsme se zastavili podívat se na Atomium.

Cesta z Dürenu do Bruselu

Nikdy jsem ho před tím neviděl, nevěděl jsem tedy, že se jedná o tak moc epicky vypadající stavbu, prakticky jsem měl pouze představu (drobnou), že se bude jednat o nějaký objekt velikosti sochy nebo tak něco — ne přímo o výškovou stavbu. Z těch pár obrázků, které tady kolem textu uvidíte, si snad uděláte představu o tom, jak ohromná stavba to je.

Atomium (autor Zbyněk)

Přímo do Atomia jsme nešli, spíše jsme obdivovali myšlenku jak to sakra udělali, že to nespadne, na kterou jsme dostali odpověď vzápětí u vstupních pokladen, jsou zde obrázky ze stavby, jak to drží jeřáby a komplikované lešení. Jedna záhada tedy vyřešena.

Cesta do Oostende

Z Bruselu jsme vyrazili směr Oostende, odkud jsme už pak chtěli vyrazit do již zmíněného Dunquirku na kontrolu lodních jízdenek. Nicméně když už jsme v Oostende byli, šli jsme se podívat (na velmi větrnou) pláž, obdivovali jsme místní zelené tramvaje a sportovně založené děti, které se surfovacími prkny v gumových či neoprénových oblečcích běhaly sem a tam po pláži a nevypadaly, že jim kdy dojde energie. Z dálky trošku vypadaly jako mravenci, kteří nosí svá vajíčka sem a tam.

Nicméně dále jsme se šli podéívat trošku do města, ale jen „tak trochu“. Nakonec jsme tedy vyrazili do cíle naší cesty, do Dunqerque. Zde nastává velmi zvláštní „navigační situace“. Víte, jak poznáte přístav? Prostě ohromná stavba, kde stojí loď a je to celé vidět tak 50 km od břehu moře.

V Oostene na pláži, kde to doopravdy pěkně fučí!

Stejně tak i zde, nicméně odbočky žádné. Samá francouzská slova, která znamenala leccos, jen ne „přístav“. Až jednou se nám poštěstilo na velmi nenáípadnou cedulku o rozměrech tak 10×20 cm, na které bylo napsáno malým písmem „Car ferry“. Tomu říkám dobré značení mezinárodního přístavního terminálu.

Každopádně večer jsme zjistili, že máme vše v pořádku a ráno v 9 můžeme vyrazit směr Dover. Rovnou musím varovat, nějací lidé cestovali do Doveru stejnou lodí, tedy alespoň chtěli, ale nakonec cestu zrušili, jeli s pejskem, investovali asi 600 € do různých očkování, aby na celním nakonec řekli, že psa do GB nepustí nebo musí na týden do karantény. Takže rušili dovolenou. Pokud plánujete jet s pejskem či zvířátkem, dejte si vše do pořádku alespoň půl roku předem.

Karavan v prvním francouzském kempu.

První „kempovou“ noc jsme tak strávili v nedalekém francouzském městečku, jehož jméno už si bohužel nevybavím, ale v kempu, který byl docela pěkný, u pláže, nebyl až tak drahý, i když sanitární zařízení bylo trošku „podivné“.

Podivné bylo hlavně proto, že celé zařízení byla jedna velká placatá chajda, kde byly jak „pánské“ tak „dámské“ záchody a sprchy, vedle umývárna nádobí. Takže pokud pán stál u pisoáru, kolem něho chodily děti s talíři mýt nádobí. Jednak nechutné a druhak… trošku WTF 😉

Oostende pláž v kempu

Večer jsme si udělali ještě krásnou procházku na pláž, kde jsme nalezli spoustu více či méně zajímavého harampádí, škeblí a dalších věcí, které jsme pak „pašovali“ přes hranice 😀

V neděli ráno, tedy 15. 5. 2016 jsme vyrazili směr Dunquerke, kde jsme se zařadili do fronty čekajících, vyndali a zkontrolovali všechny pasy a vyrazili k prvnímu „checkpointu“, kde už při příjezdu podle SPZ načetli naše data, koho vezeme atd. Vše šlo hladce, pak druhá kontrola (asi britská) a pak bezpečnostní. Tam také nebyl v zásadě žádný problém, tedy až na to, že celních nechtěně udělal bordel v karavanu tím, že nadzvedl postel i s prknem pod ní, čímž se postel rozložila na prvočinitele. Poté, co se jal odcházet, zatarasili jsme mu cestu, že v takovém stavu karavan nebyl, ať to dá do kupy, chvilku se tam otáčel a dělal „že on nic“, nakonc přišly další jeho 2 kolegyně, které mu přikázaly, ať to uklidí, tak tam udělal pár pohybů a nakonec vylezl. Nebylo to dokonalé, ale alespoň trochu. Zbyněk byl trošku přísnější a je mi jasné, že být tam jen on, vychutná si je a nechá je to uklidit do přesného stavu před tím, než započala prohlídka, nechá si podepsat papír, že vše je v pořádku atd.

Doverský křídový útes, velmi zářivé a krásné!

Každopádně po tuté anabázi jsme se zařadili do pruhu E27 (myslím alespoň) a čekali asi 40 minut, než začali zaměstnanci přístavu naplňovat vozidly a pasažéry. Na lodi, na které jsme strávili asi 2 hodiny, jsme si dali ještě snídani a potkali starší britský pár, ze kterých jsme dostali pár zajímavých típů na cesty, především praktických (kudy jet atd.), nicméně poté ještě slovo dalo slovo a pár nám daroval exkluzivní autoatlas GB, který jsme s výhodou využili hned po připlutí, páč jsem zapomněl do GPS nahrát mapy 😀

Východní trasa k útesům

No a během cesty jsme začali vyhlížet geografický cíl naší cesty — britské ostrovy. Ty nás přivítaly hned krásným pohledem (stranou od sluníčka) na doverské útesy. Na ty jsme se pak vydali ještě „cestou necestou“ podívat znovu, sice jsme původně plánovali jet z Doveru spíše na západ, nicméně vyrazili jsme na chvíli na východ, abychom se podívali na útesy „zboku“.

Zdejší pohledy byly naprosto úchvatné, výšlap to byl také velmi záživný, velké převýšení, mušky všude, kam se člověk podívá 😉 Nicméně již proběhlo první setkání s britským lidem, který se ukázal jako velmi vychovaný, slušný, srdečný a sympatický. Pro Čecha až možná trochu nezvykle. Ale na takovou věc si člověk velmi rád a rychle zvykne.

Mirjam na útesu (Foto by Zbyněk)

Co mě dost překvapilo, že na útesy je vstup prakticky velmi volný — na to, že to má desítky metrů, jít tam člověk třeba opilý, no asi už tam hodně lidí napadalo. Každopádně krása.

Z útesů jsme se vydali (ještě přes bleskovou návštěvu památníku) směrem (už konečně) na západ, s cílem po cestě se zastavit ještě na Seven Sisters, což jsou pořád ty stejné útesy, akorát vytvarované (viditelné zboku) do takových zvláštních kopečků. No prostě Seven sisters 🙂

Cesta tam byla poměrně obtížná — jak jsem říkal, navigaci jsem nenaplnil mapami, takže jsme velmi zhusta využili darovaného autoatlasu. Nakonec jsme tam nějakými postranními uličkami dojeli, sice jsme tam párkrát potkali stoupání a klesání 25 % (což je pro slabé auto s karavanem, navíc auto vezoucí 4 lidi docela dost), ale zvládli jsme to v pohodě.

Seven sisters

Na Seven sisters jsme se dost zdrželi — ne ve smyslu nečekaně, ale spíš tím, že to tam bylo fakt pěkné a také to bylo pěkně daleko od parkoviště.

Všude ovce, zelené louky, malá jezírka, ptáci, vítr a moře 😉 Velmi působivé.

Seven sisters a kemp

Jelikož se však již začalo stmívat, věděli jsme, že asi dle plánu do Salisbury nedojedeme, jali jsme se tedy hledat nějaký kemp poblíže, abychom se alespoň ubytovali. Náhodně jsme našli „Honey Bridge“, cesta se mohla vyvíjet asi nějak tak, jak je na mapce zde vpravo.

Parkujeme v Honeybridge caravan parku

Jelikož jsme do kempu dorazili prakticky až kolem deváté večerní, už zde samozřejmě bylo zavřeno, ale naštěstí jsme objevili nějakou paní (návštěvnici), která věděla kam a jak se obrátit, nakonec tedy přišel nějaký spoluspravovatel kempu, který nás poslal dovnitř a prý ať zaplatíme až ráno, což bylo velmi milé.

Taktéž jsme se rozhodli, že nestrávíme 2 noci v Salisbury, ale právě zde v Honeybridge, což se nakonec ukázalo jako dobrý nápad. Jeli jsme se totiž podívat do Stradfordu a Oxfordu. Musím říci, že Oxford mě velmi mile překvapil a z „velkých měst“ se mi líbil snad nejvíce. Kultura tam dýchá z každé zdi a každého zákoutí popsaného krásným silně patkovým fontem.

Oxford

Jelikož už tam před tím Zbyněk byl, věděl, kam nás nasměrovat a co nám ukázat, to nám velmi zjednodušilo „motání se“. Bohužel jsme přišli akorát během zavíračky místní indické restaurace, kterou jsme měli připravenou jako „zlatý hřeb“, ale což, nevadí. Nahradili jsme tak kuchyni indickou za kuchyni „blízkovýchodní“, ve stánku na roku jsme si dali různé věci, např. já humus s pitou, mé od Izraele oblíbené jídlo (ještě, že v ČR na humus jen tak nenarazíte — a pokud ano, tak není tak dobrý, jako ten izraelský) a další dobroty.

Shakespearův dům

Najezeni a uchváceni Oxfordem jsme se vydali na prohlídku města Stradford, rodiště Shakespeara. Našli jsme dům, který „byl ten, kde žil“, i když vlastně nebyl, protože ho někdo kdysi nechal zbourat a pak znovu postavit jinde — pokud jsem pochopil „lore“ tohoto města. Každopádně ať tak či onak, jedná se o krásnou stavbu se zvláštně pruhovanými zdmi.

Stradfordské domy mají zvláštní design. A zvláštní kouzlo.

Takových domů je ve Stradfordu však většina, jak může dosvědčit několik fotografií domů, které jsou zde též použity.

Ze Stradfordu jsme pak vyrazili směrem zpět ke kempu, ale po cestě jsme chtěli najít slavného „bílého koně“, který by měl zářit křídově bílou barvou z extrémně zelených luk v okolí.

U velkého bílého koně

Nakonec se nám zadařilo a byli jsme prakticky pár metrů od cestiček, kudy již staří keltové a vikingové proháněli své živé oře.

Od koně jsme pak vyrazili zpět až do kempu Honeybridge, kde jsme naplněni zážitky a dobrým jídlem kvitovali krásné a čisté sprchy a zázemí (když to srovnám s tím kempem ve Francii…), i když zpočátku trošku haprovala teplá voda — ona by byla, akorát jí chvilku trvalo, než se dostala po zimě do trubek, takže bylo potřeba třeba minutu nechat odpustit sprchovou vodu, než se k trubkám dostala právě teplá voda, ale to se dalo vydržet, pak už to bylo super.

Salisbury Abbey

Další den jsme tedy vyrazili do Salisbury, kde jsme chtěli vidět především rozpadliny staré katedrály. Jedná se vskutku o velkolepou stavbu a nezbořit ji, dnes by asi byla ozdobou kraje (jako by tedy teď už nebyla).

Než jsme se však do Glastonbury dostali (při poslechu alba Salisbury od Uriah Heep, na to jsem se celý život připravoval, ano 😀 ), zavítali jsme na jednu „turistickou past“ právě u Salisbury — Stonehenge.

Stonehenge

Vstup na tuto „atrakci“ se pohyboval kolem 16 Liber (ano, to je jednotka za 35 Kč), tedy jsme s úšklebkem vyrazili do polí a podle GPS alespoň správným směrem. Za pár okamžiků na nás stará stavba vykoukla a my podél plotu přišli prakticky až k němu. Platící zákazníci byli o 3 metry blíže. Představím-li si, že jako rodina za to vyvalím třeba 60 Liber a pak ti, kteří jdou „zdarma“, stojí jen o pár metrů dále za plotem a vidí prakticky totéž, asi by mě kleplo. Naštěstí jsme za tím plotem byli my.

Coombs caravan park

Nakonec jsme se ubytovali v Glastonbury, resp. kousek vedle ve „velmi kytičkovém kempu“ názvem „Coombs caravan park“. Vypadalo to tam trošku jak na golfovém hřišti, všude stromy s růžovými lístky, které skoro až kýčovitě pokrývaly většinu travou osazené plochy. Mimochodem se jednalo o jediný kemp, kde jsme využili „společenské místnosti“, stáhli první fotky a videa, udělali hromadu jídla a prostě si tak trošku obecně odpočinuli. Během odpočinku jsme potkali spolucestujícího, tedy cyklistu, který jel nějaký šílený megaokruh z Čech až do Portugalska a pak přes Itálii zpátky. Myslím, že na cestě bude ještě dnes, 3 dny po našem návratu 🙂

Cider farm camp a místní pávice.

Naše denní mapa cesty by mohla vypadat asi nějak takto, jako na následujícím obrázku, z Glastonbury jsme vyrazili směrem na západ do Tauntonu, kde jsme se ubytovali v Cider campu, tedy v kempu, kde žila zvířátka, rostly jabloně s jablky na cider, který se zde vyráběl. Hodně „zemědělský zážitek“, nicméně upraveno a krásně, všudeš pávi, králíčci, husy a další zvířátka.

Cesta do Glastonbury

Další den měl prověřit naše „plánovací schopnosti“, odpojili jsme karavan a jeli udělat „okruh“ po Cornwallu, tedy onom jihozápadním cípu Británie. V Tauntonu jsme měli zaplaceno i na další noc, tedy mohli jsme případně přijet až v noci, nebyl by to tedy takový problém.

Tintagel castle

Směrem „tam“ jsme jeli po severní části a viděli kupříkladu hrad Tintagel, kde se měl narodit Artuš. Kdo viděl Excalibur (1981 myslím, či tak nějak), jedná se o hrad, kam se „v přestrojení“ vloupal nepřítel a počal krále 🙂

Počasí tam bylo takové, jaké je vidět na obrázku — tedy žádné super horko, ale vítr, vítr, vítr 🙂 Ale moc pěkné výhledy na moře, krajina působí chladně, i kdyby tam bylo teplo.

Zbyněk hledá dolmeny

Z Tintagelu jsme vyrazili směr na západ, kde naším cílem byl „tzv. nejzápadnější kus země“, jejíž název „Land’s End“ je samopopisný. Bohužel pro Zbyňka, který se na výhledy tak moc těšil, byla mlha, že do dalšího kružáku nebylo vidět, ale i tak to (myslím) stálo za to 😉

Po cestě jsme se pokusili ještě najít dolmeny, které se měly v oblasti vyskytovat, nicméně dle fotografie vidíte, že to nebyl úkol zrovna lehký. Pro dnešek jsme tedy hledání dolmenu vzdali a nechali to na druhý den.

Naše cornwallská cesta, konkrétně z Tautonu přes Tintagel až k Land’s End a pak zase zpět.

Zato jsme se promotávali krásnými malými vesničkami, uličkami šířky jednoho vozidla, kde se potká kamion, mlhou a především krásnou krajinou.

Na Land’s End trošku vykukovaly útesy, ale přes silnou mlhu nebylo nic moc vidět, i tak se však jednalo o naprosto krásný zážitek.

Zpáteční cestu jsme vzali jihem, konkrétně po rychostní komunikaci a pak po dálnici (v GB se neplatí za dálnice do 3,5 tuny). Proto nám těch cca 250 km zpátky uběhlo jako nic.

Mirjam a Tardis v Cardiffu

Zakotvili jsme tedy zpět v Tautonu na Cider farmě a psychicky se připravovali na cestu „na sever“, s plánovanou odbočkou v Cardiffu, pro milovníky DW naprostá nutnost. Jediný problém byl, že jsme s sebou táhli karavan a s tím se trošku hůře ve městech parkuje, naštěstí tam, kam jsme jeli, se dalo zastavit velmi pohodově, takže žádný problém.

Po cestě do Cardiffu jsme ještě jeli placeným (jedním z mála) mostem přes záliv, jedná se o naprosto ohromnou stavbu, připomínající mosty v Dánsku či most z Kodaně do Malmö. Naštěstí nestál jako výše jmenovaný most, průjezd nás vyšel na necelé dvě Libry.

Po opuštění Cardiffu jsme jeli na sever s plánem, že zůstaneme spát „někde u Glasgow“ a další den vyrazíme na Skye. Nicméně někde kousek od Birminghamu na dálnici došlo k jakési dopravní nehodě, prakticky od 16 do 22 hodin jsme stáli a popojížděli kolonou. Alespoň, že fungovala klimatizace.

Kemp u Skye

Nespali jsme tedy u Glasgow, ale mnohem jižněji, jméno obce si nepamatuji, jen vím, že hrozně pršelo, zajeli jsme k obchoďáku (typu Lidl) dozadu na parkoviště pro kamiony, tam jsme roznožičkovali a přežili noc, ráno jsme co nejdříve vypadli, kdyby se tam třeba nesmělo spát.

Každopádně cesta dále na sever už probíhala hladce, viděli jsme konečně dolmeny a sunuli jsme se k severu — vlastně dle plánu, tedy v sobotu večer se ubytovat na Skye a mít neděli na prohlídku ostrova.

Cesta na Skye

Po cestě jsme míjeli doslova desítky různých kempů, ale pořád to bylo tak 50 kilometrů od Skye a to se nám nechtělo, nakonec jsme tedy dojeli až do Skye a zkusili štěstí tam. Bohužel, tolik kempů u pobřeží a slavného mostu už není, v jednom rozumném měli „obsazeno“, čili pán zavolal do jiného kempu a ohlásil, že bychom tam přijeli, jestli je tam místo (a bylo). Nakonec jsme tedy spali zpátky „na pevnině“, i když jsme byli od Skye na dosah.

V neděli jsme se tedy konečně vydali na oblídku ostrova. Čím Skye „překvapí“ nejvíce, tak poměrně hřejivou, ale větrnou a velmi kopcovitou krajinou, kdyby mi někdo řekl, že jsem na Islandu, asi bych mu uvěřil. Akorát je tu více porostu 🙂 Postupně jsme zastavovali na různých místech, viděli hromady vodopádů a monumentálních kopců. Přes největší „hlavní“ město Portree jsme jeli dále na sever, prakticky až k nejsevernějšímu místu ostrova a poté se zpět po západní straně vraceli směrem k Fairy Pools, což je soustava malých jezírek a mikrovodopádů, které dělají velmi zajímavou kaskádu.

Mirjam směrem k Fairy pools

Tam jsme se pokusili o výstup do kopců, ale kopce jsou veliké a hlavně pekelně daleko, došli jsme tedy prakticky pouze k jezírkům a Mirjam se Zbyňkem se vydali ještě kousek směrem do kopců, aby se pak vrátili a sdělili, že tam stejně nic moc nebylo 😀

Nakonec jsme se začali vracet zpět do kempu, kam jsme k večeru dorazili a přečkali nakrmeni těstovinami s tuňákem (ano, v karavanu se moc na bohatost stravy nehraje, zvlášť když jedeme čtyři, prostě hlavně aby to bylo jídlo a šlo to udělat na karavanovém hořáčku) jsme zakončili den.

Polámané kolečko

Cílem pondělí bylo začít se přibližovat směrem k Newcastle upon Tyne, odkud jsme ve středu v 17.00 měli vyrazit lodí. Po cestě jsme se tak zastavili ještě u Loch Ness, sice trošku neplánovaně vlivem „poruchy“, kterou jsem způsobil tím, že jsem nedohlédl na důsledné utažení pomocného kolečka karavanu, které během přejezdu nějaké nerovnosti spadlo na zem a celé se rozedřelo.

Po ujištění, že kouř a smrad nejdou z našeho auta, ale jen toho kolečka, jsem skoro zapomněl zavřít haupnu a jel s otevřenou, prostě nervy. Ale vše dobře dopadlo, uklidnila se celá posádka, kolečko jsme přelili vodou, aby nesmrdělo a nekouřilo (a třeba nezačalo hořet) a vyrazili dále.

Loch Lamond, které vypadá jako jezero u Salzburgu

Po cestě jsme ještě viděli Loch Lamond, které velmi mate svým vzhledem, vypadá podobně jako jezera u Salzburgu. Věřím, že by to určitě několik lidí zmátlo, pokud bych poslal jen takto fotku 🙂

Zastavili jsme pak i v Iverness, největším městě široko daleko, kde jsme se doslova nacpali místní indickou kuchyní (já vím, že to vypadá, jako bychom jedli jen těstoviny s tuňákem a indická jídla po cestě, ale… no ono to vlastně nebylo daleko od pravdy 😀 ), vyrazili jsme směrem k Newcastlu.

Ráno u Amsterodamu

Po cestě jsme se stavili v Edinburghu, kde jsme vystoupali na místní hrad a mohli porovnat rozdíly ve výměně stráží u nás na Hradě a na zdejším hradě.

Lehce v podvečer jsme tedy pak dorazili k Newcastle, našli kemp, kde se pojem jdu si poslechnout Enyu zcela jazykově minul se svým původním významem a ráno vyrazili na loď do Amsterodamu.

Amsterodam

Oproti lodi do Doveru bylo vidět, že tato dálková loď je trošku víc „hóch“, vše je tam drazší, trošku takové nafoukanější. Nicméně kajuty pro 4 lidi naprosto super, krásně se spalo, i když mě ze začátku děsilo trošku horko v kajutě, nakonec to bylo v pohodě.

Ze začátku tedy navíc ještě foukal silný vítr a byly dost velké vlny, proto to dost houpalo a dlouho jsem nemohl spát, šel jsem se proto projít po lodi, kde jsem sledoval dění a prozkoumával, co vše možného i nemožného loď nabízí.

Nakonec znaven jsem se vydal zpět do kajut, kde jsem ještě po krátké procházce po lodi s Mirjam nakonec i usnul. Ráno se na nás již těšil Amsterodam, prvotní plán „zastavit a podívat se“ nakonec zkolaboval, protože toto město je asi velmocí cyklistů, ne však parkovacích míst (navíc s karavanem). Vydali jsme se tedy na „transgermánskou“ trasu, že prostě dojdeme co nejdále a uvidíme.

Nakonec jsme kolem 23. hodiny v klidu po několika přestávkách dorazili až do Rokycan. Druhý den jsme ho vyklidili a zapomněli umýt sporák, nicméně pan Nouza pochopil, že jsme to jen zapomněli a navíc to nebylo tak moc, takže zpět karavan převzal a já se vrátil do Rokycan, kde jsme mohli roztřiďovat přivezené zboží 😀

Celkově jsme autem najeli lehce přes 6 000 kilometrů, s karavanem to odhaduji bude cca 4 000, možná více.

Pár zajímavých informací pro případné cestovatele do GB:

• Jezdí se vlevo (tak to je snad jasné)
• Kružáky zde fungují
• Semafory jsou na druhé straně silnice, než očekává člověk ze zbytku Evropy
• Semafory jsou i za křižovatkou, takže žádné vyklánění z auta kvůli semaforu
• Všichni tu jezdí jak blázni, ve městech mají často 80 nebo 70 (km/h) a uličky a pruhy velmi úzké, nicméně doprava je plynulá a po chvilce to člověku ani nepřijde.
• Dálnice jsou zdarma, všechny cesty (až na některé mosty a tunely) jsou zdarma.
• Pokud táhnete přívěs nad 750 kg jmenovité váhy (aktuální hmotnost nikoho nezajímá), jste povinni mít B+E.
• Na silnicích je dobré se nejdříve rozhlížet vpravo a až pak vlevo 😉
• Suroviny zde stojí podobně jako v ČR, ale Britové nejsou blbí, takže si nechají zaplatit práci, služby a další věci. Tedy litr mléka stojí necelou Libru, ale sklenice ledového čaje v restauraci třeba 3 Libry. Díky tomu tvoří hlavní část ceny ne surovina, ale práce lidí, tedy lidé mají více, mohou si více dovolit a země funguje lépe.
• Je trošku patrný rozpor mezi Skotskem a Anglií, kdy Anglie má silné choutky opustit EU, zatímco Skotsko se drží zuby nehty.
• Je docela dobře rozumět, poté, co si zvyknete, že každý člověk mluví jiným přízvukem a dialektem. Některým není vůbec rozumět, konkrétně paní z knihovny, kde jsme se ptali na cestu, to mi přišlo jako monotónní „hůůůů“ zvuk, přičemž hýbala pusou. Netuším, co říkala, naštěstí přišla její kolegyně, které už bylo normálně rozumět.
• Kempy stojí v průměru 30 Liber na 4 lidi a auto s karavanem a přípojkou na elektriku (jak kde, jak kdy)
• Na poště se platí platební kartou u samoobslužného terminálu.
• Všichni jsou moc slušní, zdraví, usmívají se a člověk si přijde, jako by byl v ráji.

To je zhruba vše, až bude video, pošlu i video 😉 😉