Rover po hloubkovém čištění

Dnes, v so­bo­tu 17. 12. 2016, jsem v Olym­pii v Plzni na­vští­vil myč­ku Au­to­Ex­press, abych vy­zkou­šel ten­to zá­zrak mo­der­ní čis­tí­cí tech­ni­ky. A fakt je to zá­zrak, au­to vel­mi omládlo, to se ostat­ně mů­že­te pře­svěd­čit na ně­ko­li­ka fot­kách ní­že. Pře­de­vším te­dy in­te­ri­ér, ale ten za­tím ne­mám vy­fo­ce­ný, nicmé­ně na­pra­vím a pak sem dám 😉

Výlet do Británie s karavanem :-)

S myš­len­kou vy­ra­zit do „GB“ jsme při­šli ně­kdy na pře­lo­mu roku, mož­ná prá­vě bě­hem „sil­vestrov­ské­ho ve­če­ra“, de­tail už do­o­prav­dy ne­vím. Roz­hod­nu­tí padlo na po­sled­ní dva týd­ny z květ­na, jen jsme přes­ně mu­se­li do­la­dit ter­mín, kte­rý na­ko­nec vy­šel na od­jezd v pá­tek 13. 5. a ná­vrat v so­bo­tu 28. 5. 2016.

S karavanem na prvním nočním "ninjacampingu" ;)

S ka­ra­va­nem na prv­ním noč­ním „nin­ja­cam­pin­gu“ 😉

Na zmí­ně­ná da­ta jsme ob­jed­na­li u pa­na Nou­zy ma­lý ka­ra­van, kde jsou schop­ni 4 li­di se dob­ře vy­spat. Ten jsme poz­dě­ji ješ­tě rov­nou vy­zkou­še­li na na­šem vý­le­tě do Ji­čí­na, abychom si by­li jis­ti, že dob­ře vy­mys­lí­me, co s se­bou za vě­ci, re­duk­ce, pro­dlu­žo­vač­ky a tak po­dob­ně.

Když jsme vě­dě­li, co s se­bou (stej­ně jsme to­ho hro­ma­du ne­vza­li a mu­se­li jsme to shá­nět, ale ale­spoň jsme to­ho za­po­mně­li vzít jen mi­ni­mum), ve čtvr­tek 12. 5. ve­čer jsem vy­zve­dl ka­ra­van a ja­li se na­klá­dat na­še (já & Mi­rjam) vě­ci, spa­cí vě­ci a pros­tě vě­ci na ces­tu. Po­té jsme vy­zved­li na­še­ho dal­ší­ho spo­lu­ces­tu­jí­cí­ho Zbyň­ka, se kte­rým jsme po­stup­ně vy­ra­zi­li do Roky­can do na­ší „hlav­ní zá­klad­ny“.

Cesta z Rokycan do Durenu, našeho prvního nočního spaní.

Ces­ta z Roky­can do Du­re­nu, na­še­ho prv­ní­ho noč­ní­ho spa­ní.

Zde jsme se­tří­di­li po­tra­vi­ny (24 li­t­rů mlé­ka hlav­ně!) a od­no­si­li vše do ka­ra­va­nu, aby by­lo na rá­no při­pra­ve­no, abychom moh­li co nej­rych­le­ji vy­ra­zit. Ofi­ci­ál­ní „vy­ra­že­ní“ jsme tak te­dy pro­ved­li 13. 5. hned rá­no v se­sta­vě Já, Mi­rjam, Zby­něk a Vě­ra, Mi­rjam mam­ka.

Vě­dě­li jsme, že to asi za­pích­ne­me ně­kde po ces­tě smě­rem do Dunquer­ke, ako­rát jsme ne­vě­dě­li kde. Na­ko­nec po ne­ce­lých 700 km jsme se roz­hod­li (už by­lo ko­lem osmé ve­čer­ní), že sje­de­me nej­bliž­ším vý­jez­dem a až to bu­de mož­né, „za­no­žič­ku­je­me“ a vy­spí­me se tam 🙂 Dal­ší vý­jezd byl te­dy na Düren, do kte­ré­ho se vjíž­dí ta­ko­vou „in­dustri­ál­ní zó­nou“, ně­co ja­ko na Bo­rech v Plzni, uli­ce ja­ko „Pod­ni­ka­tel­ská“ a tak po­dob­ně.

Mirjam už se těší na první večeři :-)

Mi­rjam už se tě­ší na prv­ní ve­če­ři 🙂

V té­to in­dustri­ál­ní zó­ně se nám „za­lí­bi­lo“ na mís­tě ve­d­le pro­dej­ny zed­nic­kých vě­cí (ka­me­ny, ce­men­ty, sádro­vé soš­ky a ta­ko­vé vě­ci), na­pro­ti pro­dej­ně Re­nault 🙂 Oči­vid­ně jsme tam ni­ko­mu ne­pře­ká­že­li, ko­lem spa­li ka­mi­oňá­ci, tak co…

Na­štěs­tí má ka­ra­van schop­nost pra­co­vat, aniž by byl za­po­jen ně­kam do zá­suv­ky, plyn si ve­ze vlast­ní atd. — te­dy zby­tek osa­zen­stva mohl při­pra­vit noč­ní ob­čer­stve­ní ve tva­ru těs­to­vin s tuňá­ko­vou kon­zer­vou. Zde jsme ob­je­vi­li prv­ní chy­bě­jí­cí věc — sůl 😀 Inu ta se v Ně­mec­ku dá se­hnat prak­tic­ky snad­no, tak­že hned dru­hý den. Mi­rjam kou­pi­la po ces­tě ješ­tě ba­ná­ny, su­šen­ky a dal­ší lasko­mi­ny, te­dy hla­dy jsme ne­tr­pě­li, to za­se ne…

Dru­hý den, te­dy v so­bo­tu 14. 5. 2016 jsme je­li dá­le smě­rem „na se­ver“, cí­lem by­lo ve­čer se po­dí­vat po Dunqer­ke, abychom zjis­ti­li, ku­dy rá­no na loď, zkon­t­ro­lo­vat lod­ní líst­ky, jest­li má­me vše v po­řád­ku za­pla­ce­né a tak po­dob­ně. Ces­tou jsme z Düre­nu je­li smě­rem na Bru­se­lu, kde jsme se za­sta­vi­li po­dí­vat se na Ato­mi­um.

2016-05-29 (1)

Ces­ta z Düre­nu do Bru­se­lu

Ni­kdy jsem ho před tím ne­vi­děl, ne­vě­děl jsem te­dy, že se jed­ná o tak moc epic­ky vy­pa­da­jí­cí stav­bu, prak­tic­ky jsem měl pou­ze před­sta­vu (drob­nou), že se bu­de jed­nat o ně­ja­ký ob­jekt ve­li­kos­ti so­chy ne­bo tak ně­co — ne pří­mo o výš­ko­vou stav­bu. Z těch pár ob­ráz­ků, kte­ré ta­dy ko­lem tex­tu uvi­dí­te, si snad udě­lá­te před­sta­vu o tom, jak ohrom­ná stav­ba to je.

Atomium (autor Zbyněk)

Ato­mi­um (au­tor Zby­něk)

Pří­mo do Ato­mia jsme ne­šli, spí­še jsme ob­di­vo­va­li myš­len­ku jak to sa­k­ra udě­la­li, že to ne­spad­ne, na kte­rou jsme do­sta­li od­po­věď vzá­pě­tí u vstup­ních po­kla­den, jsou zde ob­ráz­ky ze stav­by, jak to dr­ží je­řá­by a kom­pli­ko­va­né le­še­ní. Jed­na zá­ha­da te­dy vy­ře­še­na.

Cesta do Oostende

Ces­ta do Oos­ten­de

Z Bru­se­lu jsme vy­ra­zi­li směr Oos­ten­de, od­kud jsme už pak chtě­li vy­ra­zit do již zmí­ně­né­ho Dunquir­ku na kon­t­ro­lu lod­ních jíz­de­nek. Nicmé­ně když už jsme v Oos­ten­de by­li, šli jsme se po­dí­vat (na vel­mi vě­tr­nou) pláž, ob­di­vo­va­li jsme míst­ní ze­le­né tram­va­je a spor­tov­ně za­lo­že­né dě­ti, kte­ré se sur­fo­va­cí­mi prk­ny v gu­mo­vých či ne­o­pré­no­vých ob­leč­cích bě­ha­ly sem a tam po plá­ži a ne­vy­pa­da­ly, že jim kdy do­jde ener­gie. Z dál­ky troš­ku vy­pa­da­ly ja­ko mra­ven­ci, kte­ří no­sí svá va­jíč­ka sem a tam.

Nicmé­ně dá­le jsme se šli po­dé­í­vat troš­ku do měs­ta, ale jen „tak tro­chu“. Na­ko­nec jsme te­dy vy­ra­zi­li do cí­le na­ší ces­ty, do Dunqerque. Zde na­stá­vá vel­mi zvlášt­ní „na­vi­gač­ní si­tu­a­ce“. Ví­te, jak po­zná­te pří­stav? Pros­tě ohrom­ná stav­ba, kde sto­jí loď a je to ce­lé vi­dět tak 50 km od bře­hu mo­ře.

V Oostene na pláži, kde to doopravdy pěkně fučí!

V Oos­te­ne na plá­ži, kde to do­o­prav­dy pěk­ně fu­čí!

Stej­ně tak i zde, nicmé­ně od­boč­ky žád­né. Sa­má fran­couz­ská slo­va, kte­rá zna­me­na­la lec­cos, jen ne „pří­stav“. Až jed­nou se nám poštěs­ti­lo na vel­mi ne­náí­pad­nou ce­dul­ku o roz­mě­rech tak 10×20 cm, na kte­ré by­lo na­psá­no ma­lým pís­mem „Car fer­ry“. To­mu ří­kám dob­ré zna­če­ní me­zi­ná­rod­ní­ho pří­stav­ní­ho ter­mi­ná­lu.

Kaž­do­pád­ně ve­čer jsme zjis­ti­li, že má­me vše v po­řád­ku a rá­no v 9 mů­že­me vy­ra­zit směr Do­ver. Rov­nou mu­sím va­ro­vat, ně­ja­cí li­dé ces­to­va­li do Do­ve­ru stej­nou lo­dí, te­dy ale­spoň chtě­li, ale na­ko­nec ces­tu zru­ši­li, je­li s pej­skem, in­ves­to­va­li asi 600 € do růz­ných oč­ko­vá­ní, aby na cel­ním na­ko­nec řek­li, že psa do GB ne­pus­tí ne­bo mu­sí na tý­den do ka­ran­té­ny. Tak­že ru­ši­li do­vo­le­nou. Po­kud plá­nu­je­te jet s pej­skem či zví­řát­kem, dej­te si vše do po­řád­ku ale­spoň půl roku pře­dem.

Karavan v prvním francouzském kempu.

Ka­ra­van v prv­ním fran­couz­ském kem­pu.

Prv­ní „kem­po­vou“ noc jsme tak strá­vi­li v ne­da­le­kém fran­couz­ském měs­teč­ku, je­hož jmé­no už si bo­hu­žel ne­vy­ba­vím, ale v kem­pu, kte­rý byl do­ce­la pěk­ný, u plá­že, ne­byl až tak dra­hý, i když sa­ni­tár­ní za­ří­ze­ní by­lo troš­ku „po­div­né“.

Po­div­né by­lo hlav­ně pro­to, že ce­lé za­ří­ze­ní by­la jed­na vel­ká pla­ca­tá chajda, kde by­ly jak „pán­ské“ tak „dám­ské“ zá­cho­dy a sprchy, ve­d­le umý­vár­na ná­do­bí. Tak­že po­kud pán stál u pi­soá­ru, ko­lem ně­ho cho­di­ly dě­ti s ta­lí­ři mýt ná­do­bí. Jed­nak ne­chut­né a dru­hak… troš­ku WTF 😉

Oostende pláž v kempu

Oos­ten­de pláž v kem­pu

Ve­čer jsme si udě­la­li ješ­tě krás­nou pro­cház­ku na pláž, kde jsme na­lez­li spous­tu ví­ce či mé­ně za­jí­ma­vé­ho ha­ram­pá­dí, škeblí a dal­ších vě­cí, kte­ré jsme pak „pa­šo­va­li“ přes hra­ni­ce 😀

V ne­dě­li rá­no, te­dy 15. 5. 2016 jsme vy­ra­zi­li směr Dunquer­ke, kde jsme se za­řa­di­li do fron­ty če­ka­jí­cích, vy­n­da­li a zkon­t­ro­lo­va­li všech­ny pa­sy a vy­ra­zi­li k prv­ní­mu „chec­kpoin­tu“, kde už při pří­jez­du pod­le SPZ na­čet­li na­še da­ta, ko­ho ve­ze­me atd. Vše šlo hlad­ce, pak dru­há kon­t­ro­la (asi brit­ská) a pak bez­peč­nost­ní. Tam ta­ké ne­byl v zá­sa­dě žád­ný pro­blém, te­dy až na to, že cel­ních ne­chtě­ně udě­lal bor­del v ka­ra­va­nu tím, že nad­zve­dl po­stel i s prk­nem pod ní, čímž se po­stel roz­lo­ži­la na pr­vo­či­ni­te­le. Po­té, co se jal od­chá­zet, za­ta­ra­si­li jsme mu ces­tu, že v ta­ko­vém sta­vu ka­ra­van ne­byl, ať to dá do ku­py, chvil­ku se tam otá­čel a dě­lal „že on nic“, na­konc při­šly dal­ší je­ho 2 ko­le­gy­ně, kte­ré mu při­ká­za­ly, ať to ukli­dí, tak tam udě­lal pár po­hy­bů a na­ko­nec vy­le­zl. Ne­by­lo to do­ko­na­lé, ale ale­spoň tro­chu. Zby­něk byl troš­ku přís­něj­ší a je mi jas­né, že být tam jen on, vy­chut­ná si je a ne­chá je to ukli­dit do přes­né­ho sta­vu před tím, než za­po­ča­la pro­hlíd­ka, ne­chá si po­de­psat pa­pír, že vše je v po­řád­ku atd.

Doverský křídový útes, velmi zářivé a krásné!

Do­ver­ský kří­do­vý útes, vel­mi zá­ři­vé a krás­né!

Kaž­do­pád­ně po tu­té ana­bá­zi jsme se za­řa­di­li do pru­hu E27 (mys­lím ale­spoň) a če­ka­li asi 40 mi­nut, než za­ča­li za­měst­nan­ci pří­sta­vu na­pl­ňo­vat vo­zi­dly a pa­sa­žé­ry. Na lo­di, na kte­ré jsme strá­vi­li asi 2 ho­di­ny, jsme si da­li ješ­tě sní­da­ni a po­tka­li star­ší brit­ský pár, ze kte­rých jsme do­sta­li pár za­jí­ma­vých tí­pů na ces­ty, pře­de­vším prak­tic­kých (ku­dy jet atd.), nicmé­ně po­té ješ­tě slo­vo da­lo slo­vo a pár nám da­ro­val ex­klu­ziv­ní au­to­atlas GB, kte­rý jsme s vý­ho­dou vy­u­ži­li hned po při­plu­tí, páč jsem za­po­mněl do GPS na­hrát ma­py 😀

Východní trasa k útesům

Vý­chod­ní tra­sa k úte­sům

No a bě­hem ces­ty jsme za­ča­li vy­hlí­žet ge­o­gra­fic­ký cíl na­ší ces­ty — brit­ské os­t­ro­vy. Ty nás při­ví­ta­ly hned krás­ným po­hle­dem (stra­nou od slu­níč­ka) na do­ver­ské úte­sy. Na ty jsme se pak vy­da­li ješ­tě „ces­tou ne­ces­tou“ po­dí­vat zno­vu, si­ce jsme pů­vod­ně plá­no­va­li jet z Do­ve­ru spí­še na zá­pad, nicmé­ně vy­ra­zi­li jsme na chví­li na vý­chod, abychom se po­dí­va­li na úte­sy „zbo­ku“.

Zdej­ší po­hle­dy by­ly na­pros­to úchvat­né, výš­lap to byl ta­ké vel­mi zá­živ­ný, vel­ké pře­vý­še­ní, muš­ky všu­de, kam se člo­věk po­dí­vá 😉 Nicmé­ně již pro­běh­lo prv­ní se­tká­ní s brit­ským li­dem, kte­rý se uká­zal ja­ko vel­mi vy­cho­va­ný, sluš­ný, sr­deč­ný a sym­pa­tic­ký. Pro Če­cha až mož­ná tro­chu ne­zvykle. Ale na ta­ko­vou věc si člo­věk vel­mi rád a rych­le zvyk­ne.

Mirjam na útesu (Foto by Zbyněk)

Mi­rjam na úte­su (Fo­to by Zby­něk)

Co mě dost pře­kva­pi­lo, že na úte­sy je vstup prak­tic­ky vel­mi vol­ný — na to, že to má de­sít­ky me­t­rů, jít tam člo­věk tře­ba opi­lý, no asi už tam hod­ně li­dí na­pa­da­lo. Kaž­do­pád­ně krá­sa.

Z úte­sů jsme se vy­da­li (ješ­tě přes bles­ko­vou ná­vště­vu pa­mát­ní­ku) smě­rem (už ko­neč­ně) na zá­pad, s cí­lem po ces­tě se za­sta­vit ješ­tě na Se­ven Si­s­ters, což jsou po­řád ty stej­né úte­sy, ako­rát vy­tva­ro­va­né (vi­di­tel­né zbo­ku) do ta­ko­vých zvlášt­ních ko­peč­ků. No pros­tě Se­ven si­s­ters 🙂

Ces­ta tam by­la po­měr­ně ob­tíž­ná — jak jsem ří­kal, na­vi­ga­ci jsem ne­na­pl­nil ma­pa­mi, tak­že jsme vel­mi zhus­ta vy­u­ži­li da­ro­va­né­ho au­to­atla­su. Na­ko­nec jsme tam ně­ja­ký­mi po­stran­ní­mi ulič­ka­mi do­je­li, si­ce jsme tam pár­krát po­tka­li stou­pá­ní a kle­sá­ní 25 % (což je pro sla­bé au­to s ka­ra­va­nem, na­víc au­to ve­zou­cí 4 li­di do­ce­la dost), ale zvlád­li jsme to v po­ho­dě.

Seven sisters

Se­ven si­s­ters

Na Se­ven si­s­ters jsme se dost zdr­že­li — ne ve smys­lu ne­če­ka­ně, ale spíš tím, že to tam by­lo fakt pěk­né a ta­ké to by­lo pěk­ně da­le­ko od par­ko­viš­tě.

Všu­de ov­ce, ze­le­né lou­ky, ma­lá je­zír­ka, ptá­ci, ví­tr a mo­ře 😉 Vel­mi pů­so­bi­vé.

Seven sisters a kemp

Se­ven si­s­ters a kemp

Je­li­kož se však již za­ča­lo stmí­vat, vě­dě­li jsme, že asi dle plá­nu do Sa­lisbu­ry ne­do­je­de­me, ja­li jsme se te­dy hle­dat ně­ja­ký kemp po­blí­že, abychom se ale­spoň uby­to­va­li. Ná­hod­ně jsme na­šli „Ho­ney Bridge“, ces­ta se moh­la vy­ví­jet asi ně­jak tak, jak je na map­ce zde vpra­vo.

Parkujeme v Honeycoombs caravan parku

Par­ku­je­me v Ho­neyb­ridge ca­ra­van par­ku

Je­li­kož jsme do kem­pu do­ra­zi­li prak­tic­ky až ko­lem de­vá­té ve­čer­ní, už zde sa­mo­zřej­mě by­lo za­vře­no, ale na­štěs­tí jsme ob­je­vi­li ně­ja­kou pa­ní (ná­vštěv­ni­ci), kte­rá vě­dě­la kam a jak se ob­rá­tit, na­ko­nec te­dy při­šel ně­ja­ký spo­luspra­vo­va­tel kem­pu, kte­rý nás po­slal dovnitř a prý ať za­pla­tí­me až rá­no, což by­lo vel­mi mi­lé.

Tak­též jsme se roz­hod­li, že ne­strá­ví­me 2 no­ci v Sa­lisbu­ry, ale prá­vě zde v Ho­neyb­ridge, což se na­ko­nec uká­za­lo ja­ko dob­rý ná­pad. Je­li jsme se totiž po­dí­vat do Strad­for­du a Ox­for­du. Mu­sím ří­ci, že Ox­ford mě vel­mi mi­le pře­kva­pil a z „vel­kých měst“ se mi lí­bil snad nej­ví­ce. Kul­tu­ra tam dý­chá z kaž­dé zdi a kaž­dé­ho zá­kou­tí po­psa­né­ho krás­ným sil­ně pat­ko­vým fon­tem.

Oxford

Ox­ford

Je­li­kož už tam před tím Zby­něk byl, vě­děl, kam nás na­smě­ro­vat a co nám uká­zat, to nám vel­mi zjed­no­du­ši­lo „mo­tá­ní se“. Bo­hu­žel jsme při­šli ako­rát bě­hem za­ví­rač­ky míst­ní in­dic­ké re­stau­ra­ce, kte­rou jsme mě­li při­pra­ve­nou ja­ko „zla­tý hřeb“, ale což, ne­va­dí. Na­hra­di­li jsme tak ku­chy­ni in­dic­kou za ku­chy­ni „blíz­ko­vý­chod­ní“, ve stán­ku na roku jsme si da­li růz­né vě­ci, např. já hu­mus s pi­tou, mé od Iz­ra­e­le ob­lí­be­né jíd­lo (ješ­tě, že v ČR na hu­mus jen tak ne­na­ra­zí­te — a po­kud ano, tak ne­ní tak dob­rý, ja­ko ten iz­ra­el­ský) a dal­ší dob­ro­ty.

Shakespearův dům

Shake­spea­rův dům

Na­je­ze­ni a uchvá­ce­ni Ox­for­dem jsme se vy­da­li na pro­hlíd­ku měs­ta Strad­ford, ro­diš­tě Shake­spea­ra. Na­šli jsme dům, kte­rý „byl ten, kde žil“, i když vlast­ně ne­byl, pro­to­že ho ně­kdo kdy­si ne­chal zbou­rat a pak zno­vu po­sta­vit jin­de — po­kud jsem po­cho­pil „lo­re“ to­ho­to měs­ta. Kaž­do­pád­ně ať tak či onak, jed­ná se o krás­nou stav­bu se zvlášt­ně pru­ho­va­ný­mi zdmi.

Stradfordské domy mají zvláštní design. A zvláštní kouzlo.

Strad­ford­ské do­my ma­jí zvlášt­ní de­sign. A zvlášt­ní kouz­lo.

Ta­ko­vých do­mů je ve Strad­for­du však vět­ši­na, jak mů­že do­svěd­čit ně­ko­lik fo­to­gra­fií do­mů, kte­ré jsou zde též po­u­ži­ty.

Ze Strad­for­du jsme pak vy­ra­zi­li smě­rem zpět ke kem­pu, ale po ces­tě jsme chtě­li na­jít slav­né­ho „bí­lé­ho ko­ně“, kte­rý by měl zá­řit kří­do­vě bí­lou bar­vou z ex­trém­ně ze­le­ných luk v oko­lí.

U velkého bílého koně

U vel­ké­ho bí­lé­ho ko­ně

Na­ko­nec se nám za­da­ři­lo a by­li jsme prak­tic­ky pár me­t­rů od ces­ti­ček, ku­dy již sta­ří kel­to­vé a vi­kin­go­vé pro­há­ně­li své ži­vé oře.

Od ko­ně jsme pak vy­ra­zi­li zpět až do kem­pu Ho­neyb­ridge, kde jsme na­pl­ně­ni zá­žit­ky a dob­rým jíd­lem kvi­to­va­li krás­né a čis­té sprchy a zá­ze­mí (když to srov­nám s tím kem­pem ve Fran­cii…), i když zpo­čát­ku troš­ku ha­pro­va­la tep­lá vo­da — ona by by­la, ako­rát jí chvil­ku tr­va­lo, než se do­sta­la po zi­mě do tru­bek, tak­že by­lo po­tře­ba tře­ba mi­nu­tu ne­chat od­pus­tit spr­cho­vou vo­du, než se k trub­kám do­sta­la prá­vě tep­lá vo­da, ale to se da­lo vy­dr­žet, pak už to by­lo su­per.

Salisbury Abbey

Sa­lisbu­ry Abbey

Dal­ší den jsme te­dy vy­ra­zi­li do Sa­lisbu­ry, kde jsme chtě­li vi­dět pře­de­vším roz­pad­li­ny sta­ré ka­tedrá­ly. Jed­ná se vskut­ku o vel­ko­le­pou stav­bu a ne­zbo­řit ji, dnes by asi by­la oz­do­bou kra­je (ja­ko by te­dy teď už ne­by­la).

Než jsme se však do Glas­tonbu­ry do­sta­li (při po­sle­chu al­ba Sa­lisbu­ry od Uri­ah He­ep, na to jsem se ce­lý ži­vot při­pra­vo­val, ano 😀 ), za­ví­ta­li jsme na jed­nu „tu­ris­tic­kou past“ prá­vě u Sa­lisbu­ry — Sto­ne­hen­ge.

Stonehenge

Sto­ne­hen­ge

Vstup na tu­to „atrak­ci“ se po­hy­bo­val ko­lem 16 Li­ber (ano, to je jed­not­ka za 35 Kč), te­dy jsme s úškleb­kem vy­ra­zi­li do po­lí a pod­le GPS ale­spoň správ­ným smě­rem. Za pár oka­mži­ků na nás sta­rá stav­ba vy­kouk­la a my po­dél plo­tu při­šli prak­tic­ky až k ně­mu. Pla­tí­cí zá­kaz­ní­ci by­li o 3 me­t­ry blí­že. Před­sta­vím-li si, že ja­ko ro­di­na za to vy­va­lím tře­ba 60 Li­ber a pak ti, kte­ří jdou „zdar­ma“, sto­jí jen o pár me­t­rů dá­le za plo­tem a vi­dí prak­tic­ky to­též, asi by mě kleplo. Na­štěs­tí jsme za tím plo­tem by­li my.

Coombs caravan park

Co­ombs ca­ra­van park

Na­ko­nec jsme se uby­to­va­li v Glas­tonbu­ry, resp. kou­sek ve­d­le ve „vel­mi ky­tič­ko­vém kem­pu“ ná­zvem „Co­ombs ca­ra­van park“. Vy­pa­da­lo to tam troš­ku jak na gol­fo­vém hřiš­ti, všu­de stro­my s rů­žo­vý­mi líst­ky, kte­ré sko­ro až ký­čo­vi­tě po­krý­va­ly vět­ši­nu tra­vou osa­ze­né plo­chy. Mi­mo­cho­dem se jed­na­lo o je­di­ný kemp, kde jsme vy­u­ži­li „spo­le­čen­ské míst­nos­ti“, stáh­li prv­ní fot­ky a vi­dea, udě­la­li hro­ma­du jíd­la a pros­tě si tak troš­ku obec­ně od­po­či­nu­li. Bě­hem od­po­čin­ku jsme po­tka­li spo­lu­ces­tu­jí­cí­ho, te­dy cyk­lis­tu, kte­rý jel ně­ja­ký ší­le­ný me­ga­o­kruh z Čech až do Por­tu­gal­ska a pak přes Itá­lii zpát­ky. Mys­lím, že na ces­tě bu­de ješ­tě dnes, 3 dny po na­šem ná­vra­tu 🙂

Cider farm camp a místní pávice.

Ci­der farm camp a míst­ní pá­vi­ce.

Na­še den­ní ma­pa ces­ty by moh­la vy­pa­dat asi ně­jak tak­to, ja­ko na ná­sle­du­jí­cím ob­ráz­ku, z Glas­tonbu­ry jsme vy­ra­zi­li smě­rem na zá­pad do Taun­to­nu, kde jsme se uby­to­va­li v Ci­der cam­pu, te­dy v kem­pu, kde ži­la zví­řát­ka, rost­ly jab­lo­ně s ja­bl­ky na ci­der, kte­rý se zde vy­rá­běl. Hod­ně „ze­mě­děl­ský zá­ži­tek“, nicmé­ně upra­ve­no a krás­ně, všu­deš pá­vi, krá­líč­ci, hu­sy a dal­ší zví­řát­ka.

Cesta do Glastonbury

Ces­ta do Glas­tonbu­ry

Dal­ší den měl pro­vě­řit na­še „plá­no­va­cí schop­nos­ti“, od­po­ji­li jsme ka­ra­van a je­li udě­lat „okruh“ po Cor­nwallu, te­dy onom ji­ho­zá­pad­ním cí­pu Bri­tá­nie. V Taun­to­nu jsme mě­li za­pla­ce­no i na dal­ší noc, te­dy moh­li jsme pří­pad­ně při­jet až v no­ci, ne­byl by to te­dy ta­ko­vý pro­blém.

Tintagel castle

Tin­tagel cast­le

Smě­rem „tam“ jsme je­li po se­ver­ní čás­ti a vi­dě­li kupří­kla­du hrad Tin­tagel, kde se měl na­ro­dit Ar­tuš. Kdo vi­děl Ex­ca­li­bur (1981 mys­lím, či tak ně­jak), jed­ná se o hrad, kam se „v přestro­je­ní“ vlou­pal ne­pří­tel a po­čal krá­le 🙂

Po­ča­sí tam by­lo ta­ko­vé, ja­ké je vi­dět na ob­ráz­ku — te­dy žád­né su­per hor­ko, ale ví­tr, ví­tr, ví­tr 🙂 Ale moc pěk­né vý­hle­dy na mo­ře, kra­ji­na pů­so­bí chlad­ně, i kdy­by tam by­lo tep­lo.

Zbyněk hledá dolmeny

Zby­něk hle­dá dol­me­ny

Z Tin­tage­lu jsme vy­ra­zi­li směr na zá­pad, kde na­ším cí­lem byl „tzv. nej­zá­pad­něj­ší kus ze­mě“, je­jíž ná­zev „Land’s End“ je sa­mo­po­pis­ný. Bo­hu­žel pro Zbyň­ka, kte­rý se na vý­hle­dy tak moc tě­šil, by­la ml­ha, že do dal­ší­ho kru­žá­ku ne­by­lo vi­dět, ale i tak to (mys­lím) stá­lo za to 😉

Po ces­tě jsme se po­ku­si­li ješ­tě na­jít dol­me­ny, kte­ré se mě­ly v ob­las­ti vy­sky­to­vat, nicmé­ně dle fo­to­gra­fie vi­dí­te, že to ne­byl úkol zrov­na leh­ký. Pro dnešek jsme te­dy hle­dá­ní dol­me­nu vzda­li a ne­cha­li to na dru­hý den.

Naše cornwallská cesta, konkrétně z Tautonu přes Tintagel až k Land's End a pak zase zpět.

Na­še cor­nwall­ská ces­ta, kon­krét­ně z Tau­to­nu přes Tin­tagel až k Land’s End a pak za­se zpět.

Za­to jsme se pro­mo­tá­va­li krás­ný­mi ma­lý­mi ves­nič­ka­mi, ulič­ka­mi šíř­ky jed­no­ho vo­zi­dla, kde se po­tká ka­mi­on, ml­hou a pře­de­vším krás­nou kra­ji­nou.

Na Land’s End troš­ku vy­ku­ko­va­ly úte­sy, ale přes sil­nou ml­hu ne­by­lo nic moc vi­dět, i tak se však jed­na­lo o na­pros­to krás­ný zá­ži­tek.

Zpá­teč­ní ces­tu jsme vza­li ji­hem, kon­krét­ně po rych­ost­ní ko­mu­ni­ka­ci a pak po dál­ni­ci (v GB se ne­pla­tí za dál­ni­ce do 3,5 tu­ny). Pro­to nám těch cca 250 km zpát­ky uběh­lo ja­ko nic.

Mirjam a Tardis v Cardiffu

Mi­rjam a Tar­dis v Car­di­f­fu

Za­kot­vi­li jsme te­dy zpět v Tau­to­nu na Ci­der far­mě a psy­chic­ky se při­pra­vo­va­li na ces­tu „na se­ver“, s plá­no­va­nou od­boč­kou v Car­di­f­fu, pro mi­lov­ní­ky DW na­pros­tá nut­nost. Je­di­ný pro­blém byl, že jsme s se­bou táh­li ka­ra­van a s tím se troš­ku hůře ve měs­tech par­ku­je, na­štěs­tí tam, kam jsme je­li, se da­lo za­sta­vit vel­mi po­ho­do­vě, tak­že žád­ný pro­blém.

Po ces­tě do Car­di­f­fu jsme ješ­tě je­li pla­ce­ným (jed­ním z má­la) mos­tem přes zá­liv, jed­ná se o na­pros­to ohrom­nou stav­bu, při­po­mí­na­jí­cí mos­ty v Dán­sku či most z Ko­da­ně do Mal­mö. Na­štěs­tí ne­stál ja­ko vý­še jme­no­va­ný most, prů­jezd nás vy­šel na ne­ce­lé dvě Lib­ry.

Po opuš­tě­ní Car­di­f­fu jsme je­li na se­ver s plá­nem, že zů­sta­ne­me spát „ně­kde u Glas­gow“ a dal­ší den vy­ra­zí­me na Skye. Nicmé­ně ně­kde kou­sek od Bir­mingha­mu na dál­ni­ci do­šlo k ja­kési do­prav­ní ne­ho­dě, prak­tic­ky od 16 do 22 ho­din jsme stá­li a po­po­jíž­dě­li ko­lo­nou. Ale­spoň, že fun­go­va­la kli­ma­ti­za­ce.

Kemp u Skye

Kemp u Skye

Ne­spa­li jsme te­dy u Glas­gow, ale mno­hem již­ně­ji, jmé­no ob­ce si ne­pa­ma­tu­ji, jen vím, že hroz­ně pr­še­lo, za­je­li jsme k ob­choďá­ku (ty­pu Li­dl) do­za­du na par­ko­viš­tě pro ka­mi­o­ny, tam jsme roz­no­žič­ko­va­li a pře­ži­li noc, rá­no jsme co nejdří­ve vy­pad­li, kdy­by se tam tře­ba ne­smě­lo spát.

Kaž­do­pád­ně ces­ta dá­le na se­ver už pro­bí­ha­la hlad­ce, vi­dě­li jsme ko­neč­ně dol­me­ny a su­nu­li jsme se k se­ve­ru — vlast­ně dle plá­nu, te­dy v so­bo­tu ve­čer se uby­to­vat na Skye a mít ne­dě­li na pro­hlíd­ku os­t­ro­va.

Cesta na Skye

Ces­ta na Skye

Po ces­tě jsme mí­je­li do­slo­va de­sít­ky růz­ných kem­pů, ale po­řád to by­lo tak 50 ki­lo­me­t­rů od Skye a to se nám ne­chtě­lo, na­ko­nec jsme te­dy do­je­li až do Skye a zku­si­li štěs­tí tam. Bo­hu­žel, to­lik kem­pů u po­bře­ží a slav­né­ho mos­tu už ne­ní, v jed­nom ro­zum­ném mě­li „ob­sa­ze­no“, či­li pán za­vo­lal do ji­né­ho kem­pu a ohlá­sil, že bychom tam při­je­li, jest­li je tam mís­to (a by­lo). Na­ko­nec jsme te­dy spa­li zpát­ky „na pev­ni­ně“, i když jsme by­li od Skye na do­sah.

V ne­dě­li jsme se te­dy ko­neč­ně vy­da­li na ob­líd­ku os­t­ro­va. Čím Skye „pře­kva­pí“ nej­ví­ce, tak po­měr­ně hře­ji­vou, ale vě­tr­nou a vel­mi kop­co­vi­tou kra­ji­nou, kdy­by mi ně­kdo ře­kl, že jsem na Is­lan­du, asi bych mu uvě­řil. Ako­rát je tu ví­ce po­ros­tu 🙂 Po­stup­ně jsme za­sta­vo­va­li na růz­ných mís­tech, vi­dě­li hro­ma­dy vo­do­pá­dů a mo­nu­men­tál­ních kop­ců. Přes nej­vět­ší „hlav­ní“ měs­to Por­tree jsme je­li dá­le na se­ver, prak­tic­ky až k nej­se­ver­něj­ší­mu mís­tu os­t­ro­va a po­té se zpět po zá­pad­ní stra­ně vra­ce­li smě­rem k Fai­ry Pools, což je sou­sta­va ma­lých je­zí­rek a mi­k­ro­vo­do­pá­dů, kte­ré dě­la­jí vel­mi za­jí­ma­vou kaská­du.

Mirjam směrem k Fairy pools

Mi­rjam smě­rem k Fai­ry pools

Tam jsme se po­ku­si­li o vý­stup do kop­ců, ale kop­ce jsou ve­li­ké a hlav­ně pe­kel­ně da­le­ko, do­šli jsme te­dy prak­tic­ky pou­ze k je­zír­kům a Mi­rjam se Zbyň­kem se vy­da­li ješ­tě kou­sek smě­rem do kop­ců, aby se pak vrá­ti­li a sdě­li­li, že tam stej­ně nic moc ne­by­lo 😀

Na­ko­nec jsme se za­ča­li vra­cet zpět do kem­pu, kam jsme k ve­če­ru do­ra­zi­li a pře­čka­li na­kr­me­ni těs­to­vi­na­mi s tuňá­kem (ano, v ka­ra­va­nu se moc na bo­ha­tost stra­vy ne­hra­je, zvlášť když je­de­me čty­ři, pros­tě hlav­ně aby to by­lo jíd­lo a šlo to udě­lat na ka­ra­va­no­vém ho­řáč­ku) jsme za­kon­či­li den.

Polámané kolečko

Po­lá­ma­né ko­leč­ko

Cí­lem pon­dě­lí by­lo za­čít se při­bli­žo­vat smě­rem k New­cast­le upon Ty­ne, od­kud jsme ve stře­du v 17.00 mě­li vy­ra­zit lo­dí. Po ces­tě jsme se tak za­sta­vi­li ješ­tě u Loch Ness, si­ce troš­ku ne­plá­no­va­ně vli­vem „po­ru­chy“, kte­rou jsem způ­so­bil tím, že jsem ne­do­hlé­dl na dů­sled­né uta­že­ní po­moc­né­ho ko­leč­ka ka­ra­va­nu, kte­ré bě­hem pře­jez­du ně­ja­ké ne­rov­nos­ti spadlo na zem a ce­lé se ro­ze­dře­lo.

Po ujiš­tě­ní, že kouř a smrad nejdou z na­še­ho au­ta, ale jen to­ho ko­leč­ka, jsem sko­ro za­po­mněl za­vřít haupnu a jel s ote­vře­nou, pros­tě ner­vy. Ale vše dob­ře do­padlo, uklid­ni­la se ce­lá po­sád­ka, ko­leč­ko jsme pře­li­li vo­dou, aby ne­smr­dě­lo a ne­kou­ři­lo (a tře­ba ne­za­ča­lo ho­řet) a vy­ra­zi­li dá­le.

Loch Lamond, které vypadá jako jezero u Salzburgu

Loch La­mond, kte­ré vy­pa­dá ja­ko je­ze­ro u Salzbur­gu

Po ces­tě jsme ješ­tě vi­dě­li Loch La­mond, kte­ré vel­mi ma­te svým vzhle­dem, vy­pa­dá po­dob­ně ja­ko je­ze­ra u Salzbur­gu. Vě­řím, že by to ur­či­tě ně­ko­lik li­dí zmát­lo, po­kud bych po­slal jen tak­to fot­ku 🙂

Za­sta­vi­li jsme pak i v Iver­ness, nej­vět­ším měs­tě ši­ro­ko da­le­ko, kde jsme se do­slo­va na­cpa­li míst­ní in­dic­kou ku­chy­ní (já vím, že to vy­pa­dá, ja­ko bychom jed­li jen těs­to­vi­ny s tuňá­kem a in­dic­ká jíd­la po ces­tě, ale… no ono to vlast­ně ne­by­lo da­le­ko od prav­dy 😀 ), vy­ra­zi­li jsme smě­rem k New­castlu.

Ráno u Amsterodamu

Rá­no u Am­ste­ro­da­mu

Po ces­tě jsme se sta­vi­li v Edinbur­ghu, kde jsme vy­stou­pa­li na míst­ní hrad a moh­li po­rov­nat roz­dí­ly ve vý­mě­ně strá­ží u nás na Hra­dě a na zdej­ším hra­dě.

Lehce v pod­ve­čer jsme te­dy pak do­ra­zi­li k New­cast­le, na­šli kemp, kde se po­jem jdu si po­slech­nout Enyu zce­la ja­zy­ko­vě mi­nul se svým pů­vod­ním vý­zna­mem a rá­no vy­ra­zi­li na loď do Am­ste­ro­da­mu.

Amsterodam

Am­ste­ro­dam

Opro­ti lo­di do Do­ve­ru by­lo vi­dět, že ta­to dál­ko­vá loď je troš­ku víc „hóch“, vše je tam draz­ší, troš­ku ta­ko­vé na­fou­ka­něj­ší. Nicmé­ně ka­ju­ty pro 4 li­di na­pros­to su­per, krás­ně se spa­lo, i když mě ze za­čát­ku dě­si­lo troš­ku hor­ko v ka­ju­tě, na­ko­nec to by­lo v po­ho­dě.

Ze za­čát­ku te­dy na­víc ješ­tě fou­kal sil­ný ví­tr a by­ly dost vel­ké vl­ny, pro­to to dost hou­pa­lo a dlou­ho jsem ne­mohl spát, šel jsem se pro­to pro­jít po lo­di, kde jsem sle­do­val dě­ní a pro­zkou­má­val, co vše mož­né­ho i ne­mož­né­ho loď na­bí­zí.

Na­ko­nec zna­ven jsem se vy­dal zpět do ka­jut, kde jsem ješ­tě po krát­ké pro­cház­ce po lo­di s Mi­rjam na­ko­nec i usnul. Rá­no se na nás již tě­šil Am­ste­ro­dam, pr­vot­ní plán „za­sta­vit a po­dí­vat se“ na­ko­nec zko­la­bo­val, pro­to­že to­to měs­to je asi vel­mo­cí cyk­lis­tů, ne však par­ko­va­cích míst (na­víc s ka­ra­va­nem). Vy­da­li jsme se te­dy na „transger­mán­skou“ tra­su, že pros­tě do­jde­me co nej­dá­le a uvi­dí­me.

Na­ko­nec jsme ko­lem 23. ho­di­ny v kli­du po ně­ko­li­ka pře­stáv­kách do­ra­zi­li až do Roky­can. Dru­hý den jsme ho vy­kli­di­li a za­po­mně­li umýt spo­rák, nicmé­ně pan Nouza po­cho­pil, že jsme to jen za­po­mně­li a na­víc to ne­by­lo tak moc, tak­že zpět ka­ra­van pře­vzal a já se vrá­til do Roky­can, kde jsme moh­li roz­třiďo­vat při­ve­ze­né zbo­ží 😀

Cel­ko­vě jsme au­tem na­je­li lehce přes 6 000 ki­lo­me­t­rů, s ka­ra­va­nem to od­ha­du­ji bu­de cca 4 000, mož­ná ví­ce.

Pár za­jí­ma­vých in­for­ma­cí pro pří­pad­né ces­to­va­te­le do GB:

  • Jez­dí se vle­vo (tak to je snad jas­né)
  • Kru­žá­ky zde fun­gu­jí
  • Se­ma­fo­ry jsou na dru­hé stra­ně sil­ni­ce, než oče­ká­vá člo­věk ze zbyt­ku Ev­ro­py
  • Se­ma­fo­ry jsou i za kři­žo­vat­kou, tak­že žád­né vy­klá­ně­ní z au­ta kvů­li se­ma­fo­ru
  • Všich­ni tu jez­dí jak bláz­ni, ve měs­tech ma­jí čas­to 80 ne­bo 70 (km/h) a ulič­ky a pru­hy vel­mi úz­ké, nicmé­ně do­pra­va je ply­nu­lá a po chvil­ce to člo­vě­ku ani ne­při­jde.
  • Dál­ni­ce jsou zdar­ma, všech­ny ces­ty (až na ně­kte­ré mos­ty a tu­ne­ly) jsou zdar­ma.
  • Po­kud táh­ne­te pří­věs nad 750 kg jme­no­vi­té váhy (ak­tu­ál­ní hmot­nost ni­ko­ho ne­za­jí­má), jste po­vin­ni mít B+E.
  • Na sil­ni­cích je dob­ré se nejdří­ve roz­hlí­žet vpra­vo a až pak vle­vo 😉
  • Su­ro­vi­ny zde sto­jí po­dob­ně ja­ko v ČR, ale Bri­to­vé nejsou bl­bí, tak­že si ne­cha­jí za­pla­tit prá­ci, služ­by a dal­ší vě­ci. Te­dy li­tr mlé­ka sto­jí ne­ce­lou Lib­ru, ale skle­ni­ce le­do­vé­ho ča­je v re­stau­ra­ci tře­ba 3 Lib­ry. Dí­ky to­mu tvo­ří hlav­ní část ce­ny ne su­ro­vi­na, ale prá­ce li­dí, te­dy li­dé ma­jí ví­ce, mo­hou si ví­ce do­vo­lit a ze­mě fun­gu­je lé­pe.
  • Je troš­ku pa­tr­ný roz­por me­zi Skot­skem a An­g­lií, kdy An­g­lie má sil­né chout­ky opus­tit EU, za­tím­co Skot­sko se dr­ží zu­by neh­ty.
  • Je do­ce­la dob­ře ro­zu­mět, po­té, co si zvyk­ne­te, že kaž­dý člo­věk mlu­ví ji­ným pří­zvu­kem a di­a­lek­tem. Ně­kte­rým ne­ní vů­bec ro­zu­mět, kon­krét­ně pa­ní z knihov­ny, kde jsme se pta­li na ces­tu, to mi při­šlo ja­ko mo­no­tón­ní „hůůůů“ zvuk, při­čemž hý­ba­la pu­sou. Ne­tu­ším, co ří­ka­la, na­štěs­tí při­šla je­jí ko­le­gy­ně, kte­ré už by­lo nor­mál­ně ro­zu­mět.
  • Kem­py sto­jí v prů­mě­ru 30 Li­ber na 4 li­di a au­to s ka­ra­va­nem a pří­poj­kou na elek­tri­ku (jak kde, jak kdy)
  • Na poš­tě se pla­tí pla­teb­ní kar­tou u sa­mo­ob­služ­né­ho ter­mi­ná­lu.
  • Všich­ni jsou moc sluš­ní, zdra­ví, usmí­va­jí se a člo­věk si při­jde, ja­ko by byl v rá­ji.

To je zhru­ba vše, až bu­de vi­deo, po­šlu i vi­deo 😉 😉

 

Návrat Roveru z velké technické generálky ;)

Jak jste si asi v článku o připravovaném servisu mohli všimnout, Rover byl v opravě 🙂 Nyní se vrátil, je toho většina opravena, některé věci, jako např. výměna kastlíku, to byly jen takové pokusy ve smyslu "kdyby náhodou" 😉

Důležité na tom je, že se podařilo opravit všechny důležité věci, namontovat denní svícení a dát letní pneu. Dále se hodně utišil motor, sice se nepodařilo sehnat konkrétní kus, ale pan klempíř to vzal do ruky a prostě vytvořil "obal" výfuku, který to hezky těsní a auto jede tiše.

Jinak pneumatiky Firestone jedou dle očekávání tiše, přesně, nemají žádné "boule" a tak, ještě aby, když jsou nové 😀 Prostě je toho hodně, co tam teď je opraveno, nejdůležitější byly silenbloky a pneumatiky, vše ostatní bylo "tak nějak navíc" 😉 Za mne spokojenost. Zamlžené (bez kontaktních údajů) faktury a dokumenty níže v galerii:

Minirecenze Škoda Fabia 1.4

Pro­to­že je Ro­ver v údrž­bě a na vý­mě­ně pne­u­ma­tik, má­me ze ser­vi­su za­půj­če­né ná­hrad­ní vo­zi­dlo Ško­da Fa­bia, ob­sah 1.4, r.v. 2000 (plus mí­nus). Zde je ně­ko­lik struč­ných po­stře­hů k to­mu­to vo­zi­dlu, bu­du vždy srov­ná­vat s Ro­ve­rem 🙂WP_20160411_08_05_37_Pro

  • Co je v tom­to kon­krét­ním au­tě lep­ší:
    • Řa­ze­ní — jde mno­hem sná­ze, přes­ně­ji, rych­le­ji, spoj­ka za­bí­rá ply­nu­le
    • Ti­chost — i když jsou ješ­tě obu­ty zi­má­ky, je­de dost po­ti­chu
    • Asi spo­tře­ba — za­tím jsem ne­mě­řil, uvi­dím, až ji do­tan­ku­ji, ale vy­pa­dá to před­běž­ně na niž­ší žra­vost
    • Po­si­lo­vač ří­ze­ní je­de hroz­ně jem­ně a ply­nu­le.
  • Co je zvlášt­ní
    • Vě­t­rá­ky — ne­chá­pu, proč jsou vě­t­rá­ky buď na no­hy, ne­bo na hla­vu, ne­u­mí to pros­tě sou­čas­ně 😉 Kom­bi­na­ce vě­t­ra­cích cest jsou pros­tě div­né 😉
    • Pra­vé zr­cát­ko — ne­vím, jest­li je takhle ma­lé de­fault­ně, ane­bo je tam tře­bap o vý­mě­ně, kaž­do­pád­ně od­ha­du­ji je­ho roz­mě­ry na 6×6 cm 🙂 Ne­ní pros­tě vi­dět sko­ro nic 😉 Le­vé je při­tom lep­ší než na Ro­ve­ru, ře­kl bych 😉
    • Za­ví­ra­jí­cí dve­ře dě­la­jí dost kra­vál, i když se ji­mi moc net­řísk­ne.
    • Při jízdě s ote­vře­ným okén­kem pros­tě sly­ším vin­tage zvuk kla­sic­ký­ho Fa­vo­ri­ta 😀
  • Co je slab­ší:
    • Roz­hod­ně vý­kon — au­tíč­ko je to si­ce „ta­ko­vé měst­ské“, ná­kup­ní taš­ka de-lu­xe, ale roz­hod­ně to ne­ní ani ma­lé ani vel­ké au­to. Srov­nám-li tře­ba s Hy­un­dai i10, ur­či­tě je všu­de víc pro­sto­ru a je vět­ší, hlav­ně co se kuf­ru tý­če. Vý­ko­no­vě je to ale dost sla­bouč­ké. Ne­vím, ko­lik Fá­bie vá­ží, ale 1.4 mo­tor je pros­tě sla­bouč­ký. Na dru­hou stra­nu, po­kud plá­nu­je­te čis­tě měst­ký pro­voz, pře­vo­dy jsou dost do otá­ček, na­víc je mo­tor uvnitř po­měr­ně ti­chý, tak­že ak­ce­le­ra­ce „je pří­tom­na“. Po zvy­ku z Ro­ve­ra ale při stou­pá­ní na Kar­lo­var­ské za 4 pros­tě ta­dy ale úpl­ně ne­fun­gu­je 😉
    • Vý­ba­va — mož­ná je to kon­krét­ním ty­pem vý­ba­vy, ne­znám ško­do­vác­ké na­bíd­ky, nicmé­ně vý­ba­vo­vě se jed­ná asi fakt o nej­zá­klad­něj­ší typ (za­se proč by ja­ko ná­hrad­ní vo­zi­dlo mě­li au­to v pl­ný pal­bě, když jim to mů­že kdo­ko­liv zničit/ukrást…)
    • Se­dač­ky — jsou dost tvr­dé, ale za­se ne­vr­žou a tak 😉 Ale na 10­ho­di­no­vé ces­ty do Špa­něl­ska to fakt ne­ní.
    • Pod­vo­zek — je bru­tál­ně tvr­dý, za­se mu­sím uznat, že opro­ti Ro­ve­ru je asi kaž­dý pod­vo­zek tvr­dý 😉 Nicmé­ně zde bych ře­kl, že už je to dost, na­víc v kom­bi­na­ci s tvr­dý­mi se­dač­ka­mi hod­ně cí­tím vše 😉
  • Co se mi vy­lo­že­ně ne­lí­bí
    • Pa­lu­bov­ka — mys­lím tím cel­ko­vě ob­lo­že­ní vnitř­ku, při­jde mi hroz­ně… low-cost, i v au­tě, kte­ré má být ce­no­vě nej­do­stup­něj­ší, to vy­pa­dá ale div­ně. Hlav­ně je hroz­ně vel­ká, ale je to pros­tě jen tma­vo­še­dá plo­cha bez vět­ších de­sig­nér­ských úprav. Ne­chá­pu, proč tam pros­tě ne­mů­že být tře­ba pro­hlu­beň u spo­lu­jezd­ce, kam by se da­lo ně­co po­lo­žit, ně­ja­ký prak­tic­ký ot­vo­ry a tak, je to pros­tě jen jed­no­li­tá vel­ká še­dá plo­cha 😉

WP_20160411_08_06_04_ProKo­lem a ko­lem, je to roz­to­mi­lé vo­zít­ko, když za­par­ku­ji „po zvy­ku“, mám ješ­tě me­tr a půl za au­tem mís­ta, do měs­ta je pros­tě fajn, do­ce­la je­de sviž­ně, po­kud se vy­to­čí, za­tá­čí přes­ně, za­bí­rá ply­nu­le, ne­ní si nač stě­žo­vat. Nej­vět­ší ne­vý­ho­du ta­ko­vé­ho au­ta vi­dím prak­tic­ky pou­ze v je­ho de­sig­nu a tuc­to­vos­ti, pros­tě ne­o­sl­ní. No, ale už se tě­ším, až bu­de­me mít Ro­ve­ra zpět 😉