Výlet do Bri­tá­nie s karavanem :-)

S myš­len­kou vyra­zit do „GB“ jsme při­šli někdy na pře­lo­mu roku, mož­ná prá­vě během „sil­vestrov­ské­ho veče­ra“, detail už doo­prav­dy nevím. Roz­hod­nu­tí padlo na posled­ní dva týd­ny z květ­na, jen jsme přes­ně muse­li dola­dit ter­mín, kte­rý nako­nec vyšel na odjezd v pátek 13. 5. a návrat v sobo­tu 28. 52016.

S karavanem na prvním nočním "ninjacampingu" ;)

S kara­va­nem na prv­ním noč­ním „nin­ja­cam­pin­gu“ 😉

Na zmí­ně­ná data jsme objed­na­li u pana Nou­zy malý kara­van, kde jsou schop­ni 4 lidi se dob­ře vyspat. Ten jsme poz­dě­ji ješ­tě rov­nou vyzkou­še­li na našem výle­tě do Jičí­na, abychom si byli jis­ti, že dob­ře vymys­lí­me, co s sebou za věci, reduk­ce, pro­dlu­žo­vač­ky a tak podobně.

Když jsme vědě­li, co s sebou (stej­ně jsme toho hro­ma­du nevza­li a muse­li jsme to shá­nět, ale ale­spoň jsme toho zapo­mně­li vzít jen mini­mum), ve čtvr­tek 12. 5. večer jsem vyzve­dl kara­van a jali se naklá­dat naše (já & Mirjam) věci, spa­cí věci a pros­tě věci na ces­tu. Poté jsme vyzved­li naše­ho dal­ší­ho spo­lu­ces­tu­jí­cí­ho Zbyň­ka, se kte­rým jsme postup­ně vyra­zi­li do Roky­can do naší „hlav­ní základny“.

Cesta z Rokycan do Durenu, našeho prvního nočního spaní.

Ces­ta z Roky­can do Dure­nu, naše­ho prv­ní­ho noč­ní­ho spaní.

Zde jsme setří­di­li potra­vi­ny (24 lit­rů mlé­ka hlav­ně!) a odno­si­li vše do kara­va­nu, aby bylo na ráno při­pra­ve­no, abychom moh­li co nej­rych­le­ji vyra­zit. Ofi­ci­ál­ní „vyra­že­ní“ jsme tak tedy pro­ved­li 13. 5. hned ráno v sesta­vě Já, Mirjam, Zby­něk a Věra, Mirjam mamka.

Vědě­li jsme, že to asi zapích­ne­me někde po ces­tě smě­rem do Dunquer­ke, ako­rát jsme nevě­dě­li kde. Nako­nec po nece­lých 700 km jsme se roz­hod­li (už bylo kolem osmé večer­ní), že sje­de­me nej­bliž­ším výjez­dem a až to bude mož­né, „zano­žič­ku­je­me“ a vyspí­me se tam 🙂 Dal­ší výjezd byl tedy na Düren, do kte­ré­ho se vjíž­dí tako­vou „industri­ál­ní zónou“, něco jako na Borech v Plzni, uli­ce jako „Pod­ni­ka­tel­ská“ a tak podobně.

Mirjam už se těší na první večeři :-)

Mirjam už se těší na prv­ní večeři 🙂

V této industri­ál­ní zóně se nám „zalí­bi­lo“ na mís­tě ved­le pro­dej­ny zed­nic­kých věcí (kame­ny, cemen­ty, sádro­vé soš­ky a tako­vé věci), napro­ti pro­dej­ně Renault 🙂 Oči­vid­ně jsme tam niko­mu nepře­ká­že­li, kolem spa­li kami­oňá­ci, tak co…

Naštěs­tí má kara­van schop­nost pra­co­vat, aniž by byl zapo­jen někam do zásuv­ky, plyn si veze vlast­ní atd. — tedy zby­tek osa­zen­stva mohl při­pra­vit noč­ní občer­stve­ní ve tva­ru těs­to­vin s tuňá­ko­vou kon­zer­vou. Zde jsme obje­vi­li prv­ní chy­bě­jí­cí věc — sůl 😀 Inu ta se v Němec­ku dá sehnat prak­tic­ky snad­no, tak­že hned dru­hý den. Mirjam kou­pi­la po ces­tě ješ­tě baná­ny, sušen­ky a dal­ší lasko­mi­ny, tedy hla­dy jsme netr­pě­li, to zase ne…

Dru­hý den, tedy v sobo­tu 14. 5. 2016 jsme jeli dále smě­rem „na sever“, cílem bylo večer se podí­vat po Dunqer­ke, abychom zjis­ti­li, kudy ráno na loď, zkon­t­ro­lo­vat lod­ní líst­ky, jest­li máme vše v pořád­ku zapla­ce­né a tak podob­ně. Ces­tou jsme z Düre­nu jeli smě­rem na Bru­se­lu, kde jsme se zasta­vi­li podí­vat se na Atomium.

2016-05-29 (1)

Ces­ta z Düre­nu do Bruselu

Nikdy jsem ho před tím nevi­děl, nevě­děl jsem tedy, že se jed­ná o tak moc epic­ky vypa­da­jí­cí stav­bu, prak­tic­ky jsem měl pou­ze před­sta­vu (drob­nou), že se bude jed­nat o něja­ký objekt veli­kos­ti sochy nebo tak něco — ne pří­mo o výš­ko­vou stav­bu. Z těch pár obráz­ků, kte­ré tady kolem tex­tu uvi­dí­te, si snad udě­lá­te před­sta­vu o tom, jak ohrom­ná stav­ba to je.

Atomium (autor Zbyněk)

Ato­mi­um (autor Zbyněk)

Pří­mo do Ato­mia jsme nešli, spí­še jsme obdi­vo­va­li myš­len­ku jak to sak­ra udě­la­li, že to nespad­ne, na kte­rou jsme dosta­li odpo­věď vzá­pě­tí u vstup­ních pokla­den, jsou zde obráz­ky ze stav­by, jak to drží jeřá­by a kom­pli­ko­va­né leše­ní. Jed­na záha­da tedy vyřešena.

Cesta do Oostende

Ces­ta do Oostende

Z Bru­se­lu jsme vyra­zi­li směr Oos­ten­de, odkud jsme už pak chtě­li vyra­zit do již zmí­ně­né­ho Dunquir­ku na kon­t­ro­lu lod­ních jíz­de­nek. Nicmé­ně když už jsme v Oos­ten­de byli, šli jsme se podí­vat (na vel­mi větr­nou) pláž, obdi­vo­va­li jsme míst­ní zele­né tram­va­je a spor­tov­ně zalo­že­né děti, kte­ré se sur­fo­va­cí­mi prk­ny v gumo­vých či neo­pré­no­vých obleč­cích běha­ly sem a tam po plá­ži a nevy­pa­da­ly, že jim kdy dojde ener­gie. Z dál­ky troš­ku vypa­da­ly jako mra­ven­ci, kte­ří nosí svá vajíč­ka sem a tam.

Nicmé­ně dále jsme se šli podé­í­vat troš­ku do měs­ta, ale jen „tak tro­chu“. Nako­nec jsme tedy vyra­zi­li do cíle naší ces­ty, do Dunqerque. Zde nastá­vá vel­mi zvlášt­ní „navi­gač­ní situ­a­ce“. Víte, jak pozná­te pří­stav? Pros­tě ohrom­ná stav­ba, kde sto­jí loď a je to celé vidět tak 50 km od bře­hu moře.

V Oostene na pláži, kde to doopravdy pěkně fučí!

V Oos­te­ne na plá­ži, kde to doo­prav­dy pěk­ně fučí!

Stej­ně tak i zde, nicmé­ně odboč­ky žád­né. Samá fran­couz­ská slo­va, kte­rá zna­me­na­la lec­cos, jen ne „pří­stav“. Až jed­nou se nám poštěs­ti­lo na vel­mi nenáí­pad­nou cedul­ku o roz­mě­rech tak 10×20 cm, na kte­ré bylo napsá­no malým pís­mem „Car fer­ry“. Tomu říkám dob­ré zna­če­ní mezi­ná­rod­ní­ho pří­stav­ní­ho terminálu.

Kaž­do­pád­ně večer jsme zjis­ti­li, že máme vše v pořád­ku a ráno v 9 může­me vyra­zit směr Dover. Rov­nou musím varo­vat, něja­cí lidé ces­to­va­li do Dove­ru stej­nou lodí, tedy ale­spoň chtě­li, ale nako­nec ces­tu zru­ši­li, jeli s pej­skem, inves­to­va­li asi 600 € do růz­ných očko­vá­ní, aby na cel­ním nako­nec řek­li, že psa do GB nepus­tí nebo musí na týden do karan­té­ny. Tak­že ruši­li dovo­le­nou. Pokud plá­nu­je­te jet s pej­skem či zví­řát­kem, dej­te si vše do pořád­ku ale­spoň půl roku předem.

Karavan v prvním francouzském kempu.

Kara­van v prv­ním fran­couz­ském kempu.

Prv­ní „kem­po­vou“ noc jsme tak strá­vi­li v neda­le­kém fran­couz­ském měs­teč­ku, jehož jmé­no už si bohu­žel nevy­ba­vím, ale v kem­pu, kte­rý byl doce­la pěk­ný, u plá­že, nebyl až tak dra­hý, i když sani­tár­ní zaří­ze­ní bylo troš­ku „podiv­né“.

Podiv­né bylo hlav­ně pro­to, že celé zaří­ze­ní byla jed­na vel­ká pla­ca­tá chajda, kde byly jak „pán­ské“ tak „dám­ské“ zácho­dy a sprchy, ved­le umý­vár­na nádo­bí. Tak­že pokud pán stál u pisoá­ru, kolem něho cho­di­ly děti s talí­ři mýt nádo­bí. Jed­nak nechut­né a dru­hak… troš­ku WTF 😉

Oostende pláž v kempu

Oos­ten­de pláž v kempu

Večer jsme si udě­la­li ješ­tě krás­nou pro­cház­ku na pláž, kde jsme nalez­li spous­tu více či méně zají­ma­vé­ho haram­pá­dí, škeblí a dal­ších věcí, kte­ré jsme pak „pašo­va­li“ přes hranice 😀

V nedě­li ráno, tedy 15. 5. 2016 jsme vyra­zi­li směr Dunquer­ke, kde jsme se zařa­di­li do fron­ty čeka­jí­cích, vyn­da­li a zkon­t­ro­lo­va­li všech­ny pasy a vyra­zi­li k prv­ní­mu „chec­kpoin­tu“, kde už při pří­jez­du pod­le SPZ načet­li naše data, koho veze­me atd. Vše šlo hlad­ce, pak dru­há kon­t­ro­la (asi brit­ská) a pak bez­peč­nost­ní. Tam také nebyl v zása­dě žád­ný pro­blém, tedy až na to, že cel­ních nechtě­ně udě­lal bor­del v kara­va­nu tím, že nad­zve­dl postel i s prk­nem pod ní, čímž se postel roz­lo­ži­la na prvo­či­ni­te­le. Poté, co se jal odchá­zet, zata­ra­si­li jsme mu ces­tu, že v tako­vém sta­vu kara­van nebyl, ať to dá do kupy, chvil­ku se tam otá­čel a dělal „že on nic“, nakonc při­šly dal­ší jeho 2 kole­gy­ně, kte­ré mu při­ká­za­ly, ať to ukli­dí, tak tam udě­lal pár pohy­bů a nako­nec vyle­zl. Neby­lo to doko­na­lé, ale ale­spoň tro­chu. Zby­něk byl troš­ku přís­něj­ší a je mi jas­né, že být tam jen on, vychut­ná si je a nechá je to ukli­dit do přes­né­ho sta­vu před tím, než zapo­ča­la pro­hlíd­ka, nechá si pode­psat papír, že vše je v pořád­ku atd.

Doverský křídový útes, velmi zářivé a krásné!

Dover­ský kří­do­vý útes, vel­mi záři­vé a krásné!

Kaž­do­pád­ně po tuté ana­bá­zi jsme se zařa­di­li do pru­hu E27 (mys­lím ale­spoň) a čeka­li asi 40 minut, než zača­li zaměst­nan­ci pří­sta­vu napl­ňo­vat vozi­dly a pasa­žé­ry. Na lodi, na kte­ré jsme strá­vi­li asi 2 hodi­ny, jsme si dali ješ­tě sní­da­ni a potka­li star­ší brit­ský pár, ze kte­rých jsme dosta­li pár zají­ma­vých típů na ces­ty, pře­de­vším prak­tic­kých (kudy jet atd.), nicmé­ně poté ješ­tě slo­vo dalo slo­vo a pár nám daro­val exklu­ziv­ní auto­atlas GB, kte­rý jsme s výho­dou vyu­ži­li hned po při­plu­tí, páč jsem zapo­mněl do GPS nahrát mapy 😀

Východní trasa k útesům

Východ­ní tra­sa k útesům

No a během ces­ty jsme zača­li vyhlí­žet geo­gra­fic­ký cíl naší ces­ty — brit­ské ost­ro­vy. Ty nás při­ví­ta­ly hned krás­ným pohle­dem (stra­nou od slu­níč­ka) na dover­ské úte­sy. Na ty jsme se pak vyda­li ješ­tě „ces­tou neces­tou“ podí­vat zno­vu, sice jsme původ­ně plá­no­va­li jet z Dove­ru spí­še na západ, nicmé­ně vyra­zi­li jsme na chví­li na východ, abychom se podí­va­li na úte­sy „zbo­ku“.

Zdej­ší pohle­dy byly napros­to úchvat­né, výš­lap to byl také vel­mi záživ­ný, vel­ké pře­vý­še­ní, muš­ky všu­de, kam se člo­věk podí­vá 😉 Nicmé­ně již pro­běh­lo prv­ní setká­ní s brit­ským lidem, kte­rý se uká­zal jako vel­mi vycho­va­ný, sluš­ný, srdeč­ný a sym­pa­tic­ký. Pro Čecha až mož­ná tro­chu nezvykle. Ale na tako­vou věc si člo­věk vel­mi rád a rych­le zvykne.

Mirjam na útesu (Foto by Zbyněk)

Mirjam na úte­su (Foto by Zbyněk)

Co mě dost pře­kva­pi­lo, že na úte­sy je vstup prak­tic­ky vel­mi vol­ný — na to, že to má desít­ky met­rů, jít tam člo­věk tře­ba opi­lý, no asi už tam hod­ně lidí napa­da­lo. Kaž­do­pád­ně krása.

Z úte­sů jsme se vyda­li (ješ­tě přes bles­ko­vou návště­vu památ­ní­ku) smě­rem (už koneč­ně) na západ, s cílem po ces­tě se zasta­vit ješ­tě na Seven Sis­ters, což jsou pořád ty stej­né úte­sy, ako­rát vytva­ro­va­né (vidi­tel­né zbo­ku) do tako­vých zvlášt­ních kopeč­ků. No pros­tě Seven sisters 🙂

Ces­ta tam byla poměr­ně obtíž­ná — jak jsem říkal, navi­ga­ci jsem nena­pl­nil mapa­mi, tak­že jsme vel­mi zhus­ta vyu­ži­li daro­va­né­ho auto­atla­su. Nako­nec jsme tam něja­ký­mi postran­ní­mi ulič­ka­mi doje­li, sice jsme tam pár­krát potka­li stou­pá­ní a kle­sá­ní 25 % (což je pro sla­bé auto s kara­va­nem, navíc auto vezou­cí 4 lidi doce­la dost), ale zvlád­li jsme to v pohodě.

Seven sisters

Seven sis­ters

Na Seven sis­ters jsme se dost zdr­že­li — ne ve smys­lu neče­ka­ně, ale spíš tím, že to tam bylo fakt pěk­né a také to bylo pěk­ně dale­ko od parkoviště.

Všu­de ovce, zele­né lou­ky, malá jezír­ka, ptá­ci, vítr a moře 😉 Vel­mi působivé.

Seven sisters a kemp

Seven sis­ters a kemp

Jeli­kož se však již zača­lo stmí­vat, vědě­li jsme, že asi dle plá­nu do Salisbu­ry nedo­je­de­me, jali jsme se tedy hle­dat něja­ký kemp poblí­že, abychom se ale­spoň uby­to­va­li. Náhod­ně jsme našli „Honey Bridge“, ces­ta se moh­la vyví­jet asi nějak tak, jak je na map­ce zde vpravo.

Parkujeme v Honeycoombs caravan parku

Par­ku­je­me v Honeyb­ridge cara­van parku

Jeli­kož jsme do kem­pu dora­zi­li prak­tic­ky až kolem devá­té večer­ní, už zde samo­zřej­mě bylo zavře­no, ale naštěs­tí jsme obje­vi­li něja­kou paní (návštěv­ni­ci), kte­rá vědě­la kam a jak se obrá­tit, nako­nec tedy při­šel něja­ký spo­luspra­vo­va­tel kem­pu, kte­rý nás poslal dovnitř a prý ať zapla­tí­me až ráno, což bylo vel­mi milé.

Tak­též jsme se roz­hod­li, že nestrá­ví­me 2 noci v Salisbu­ry, ale prá­vě zde v Honeyb­ridge, což se nako­nec uká­za­lo jako dob­rý nápad. Jeli jsme se totiž podí­vat do Strad­for­du a Oxfor­du. Musím říci, že Oxford mě vel­mi mile pře­kva­pil a z „vel­kých měst“ se mi líbil snad nej­ví­ce. Kul­tu­ra tam dýchá z kaž­dé zdi a kaž­dé­ho zákou­tí popsa­né­ho krás­ným sil­ně pat­ko­vým fontem.

Oxford

Oxford

Jeli­kož už tam před tím Zby­něk byl, věděl, kam nás nasmě­ro­vat a co nám uká­zat, to nám vel­mi zjed­no­du­ši­lo „motá­ní se“. Bohu­žel jsme při­šli ako­rát během zaví­rač­ky míst­ní indic­ké restau­ra­ce, kte­rou jsme měli při­pra­ve­nou jako „zla­tý hřeb“, ale což, neva­dí. Nahra­di­li jsme tak kuchy­ni indic­kou za kuchy­ni „blíz­ko­vý­chod­ní“, ve stán­ku na roku jsme si dali růz­né věci, např. já humus s pitou, mé od Izra­e­le oblí­be­né jíd­lo (ješ­tě, že v ČR na humus jen tak nena­ra­zí­te — a pokud ano, tak není tak dob­rý, jako ten izra­el­ský) a dal­ší dobroty.

Shakespearův dům

Shake­spea­rův dům

Naje­ze­ni a uchvá­ce­ni Oxfor­dem jsme se vyda­li na pro­hlíd­ku měs­ta Strad­ford, rodiš­tě Shake­spea­ra. Našli jsme dům, kte­rý „byl ten, kde žil“, i když vlast­ně nebyl, pro­to­že ho někdo kdy­si nechal zbou­rat a pak zno­vu posta­vit jin­de — pokud jsem pocho­pil „lore“ toho­to měs­ta. Kaž­do­pád­ně ať tak či onak, jed­ná se o krás­nou stav­bu se zvlášt­ně pru­ho­va­ný­mi zdmi.

Stradfordské domy mají zvláštní design. A zvláštní kouzlo.

Strad­ford­ské domy mají zvlášt­ní design. A zvlášt­ní kouzlo.

Tako­vých domů je ve Strad­for­du však vět­ši­na, jak může dosvěd­čit něko­lik foto­gra­fií domů, kte­ré jsou zde též použity.

Ze Strad­for­du jsme pak vyra­zi­li smě­rem zpět ke kem­pu, ale po ces­tě jsme chtě­li najít slav­né­ho „bílé­ho koně“, kte­rý by měl zářit kří­do­vě bílou bar­vou z extrém­ně zele­ných luk v okolí.

U velkého bílého koně

U vel­ké­ho bílé­ho koně

Nako­nec se nám zada­ři­lo a byli jsme prak­tic­ky pár met­rů od ces­ti­ček, kudy již sta­ří kel­to­vé a vikin­go­vé pro­há­ně­li své živé oře.

Od koně jsme pak vyra­zi­li zpět až do kem­pu Honeyb­ridge, kde jsme napl­ně­ni zážit­ky a dob­rým jíd­lem kvi­to­va­li krás­né a čis­té sprchy a záze­mí (když to srov­nám s tím kem­pem ve Fran­cii…), i když zpo­čát­ku troš­ku hapro­va­la tep­lá voda — ona by byla, ako­rát jí chvil­ku trva­lo, než se dosta­la po zimě do tru­bek, tak­že bylo potře­ba tře­ba minu­tu nechat odpus­tit spr­cho­vou vodu, než se k trub­kám dosta­la prá­vě tep­lá voda, ale to se dalo vydr­žet, pak už to bylo super.

Salisbury Abbey

Salisbu­ry Abbey

Dal­ší den jsme tedy vyra­zi­li do Salisbu­ry, kde jsme chtě­li vidět pře­de­vším roz­pad­li­ny sta­ré katedrá­ly. Jed­ná se vskut­ku o vel­ko­le­pou stav­bu a nezbo­řit ji, dnes by asi byla ozdo­bou kra­je (jako by tedy teď už nebyla).

Než jsme se však do Glas­tonbu­ry dosta­li (při posle­chu alba Salisbu­ry od Uri­ah Heep, na to jsem se celý život při­pra­vo­val, ano 😀 ), zaví­ta­li jsme na jed­nu „turis­tic­kou past“ prá­vě u Salisbu­ry — Stonehenge.

Stonehenge

Sto­ne­hen­ge

Vstup na tuto „atrak­ci“ se pohy­bo­val kolem 16 Liber (ano, to je jed­not­ka za 35 Kč), tedy jsme s úškleb­kem vyra­zi­li do polí a pod­le GPS ale­spoň správ­ným smě­rem. Za pár oka­mži­ků na nás sta­rá stav­ba vykouk­la a my podél plo­tu při­šli prak­tic­ky až k němu. Pla­tí­cí zákaz­ní­ci byli o 3 met­ry blí­že. Před­sta­vím-li si, že jako rodi­na za to vyva­lím tře­ba 60 Liber a pak ti, kte­ří jdou „zdar­ma“, sto­jí jen o pár met­rů dále za plo­tem a vidí prak­tic­ky totéž, asi by mě kleplo. Naštěs­tí jsme za tím plo­tem byli my.

Coombs caravan park

Coombs cara­van park

Nako­nec jsme se uby­to­va­li v Glas­tonbu­ry, resp. kou­sek ved­le ve „vel­mi kytič­ko­vém kem­pu“ názvem „Coombs cara­van park“. Vypa­da­lo to tam troš­ku jak na gol­fo­vém hřiš­ti, všu­de stro­my s růžo­vý­mi líst­ky, kte­ré sko­ro až kýčo­vi­tě pokrý­va­ly vět­ši­nu tra­vou osa­ze­né plo­chy. Mimo­cho­dem se jed­na­lo o jedi­ný kemp, kde jsme vyu­ži­li „spo­le­čen­ské míst­nos­ti“, stáh­li prv­ní fot­ky a videa, udě­la­li hro­ma­du jíd­la a pros­tě si tak troš­ku obec­ně odpo­či­nu­li. Během odpo­čin­ku jsme potka­li spo­lu­ces­tu­jí­cí­ho, tedy cyk­lis­tu, kte­rý jel něja­ký šíle­ný mega­o­kruh z Čech až do Por­tu­gal­ska a pak přes Itá­lii zpát­ky. Mys­lím, že na ces­tě bude ješ­tě dnes, 3 dny po našem návratu 🙂

Cider farm camp a místní pávice.

Cider farm camp a míst­ní pávice.

Naše den­ní mapa ces­ty by moh­la vypa­dat asi nějak tak­to, jako na násle­du­jí­cím obráz­ku, z Glas­tonbu­ry jsme vyra­zi­li smě­rem na západ do Taun­to­nu, kde jsme se uby­to­va­li v Cider cam­pu, tedy v kem­pu, kde žila zví­řát­ka, rost­ly jab­lo­ně s jabl­ky na cider, kte­rý se zde vyrá­běl. Hod­ně „země­děl­ský záži­tek“, nicmé­ně upra­ve­no a krás­ně, všu­deš pávi, krá­líč­ci, husy a dal­ší zvířátka.

Cesta do Glastonbury

Ces­ta do Glastonbury

Dal­ší den měl pro­vě­řit naše „plá­no­va­cí schop­nos­ti“, odpo­ji­li jsme kara­van a jeli udě­lat „okruh“ po Cor­nwallu, tedy onom jiho­zá­pad­ním cípu Bri­tá­nie. V Taun­to­nu jsme měli zapla­ce­no i na dal­ší noc, tedy moh­li jsme pří­pad­ně při­jet až v noci, nebyl by to tedy tako­vý problém.

Tintagel castle

Tin­tagel castle

Smě­rem „tam“ jsme jeli po sever­ní čás­ti a vidě­li kupří­kla­du hrad Tin­tagel, kde se měl naro­dit Artuš. Kdo viděl Exca­li­bur (1981 mys­lím, či tak nějak), jed­ná se o hrad, kam se „v přestro­je­ní“ vlou­pal nepří­tel a počal krále 🙂

Poča­sí tam bylo tako­vé, jaké je vidět na obráz­ku — tedy žád­né super hor­ko, ale vítr, vítr, vítr 🙂 Ale moc pěk­né výhle­dy na moře, kra­ji­na půso­bí chlad­ně, i kdy­by tam bylo teplo.

Zbyněk hledá dolmeny

Zby­něk hle­dá dolmeny

Z Tin­tage­lu jsme vyra­zi­li směr na západ, kde naším cílem byl „tzv. nej­zá­pad­něj­ší kus země“, jejíž název „Land’s End“ je samo­po­pis­ný. Bohu­žel pro Zbyň­ka, kte­rý se na výhle­dy tak moc těšil, byla mlha, že do dal­ší­ho kru­žá­ku neby­lo vidět, ale i tak to (mys­lím) stá­lo za to 😉

Po ces­tě jsme se poku­si­li ješ­tě najít dol­me­ny, kte­ré se měly v oblas­ti vysky­to­vat, nicmé­ně dle foto­gra­fie vidí­te, že to nebyl úkol zrov­na leh­ký. Pro dnešek jsme tedy hle­dá­ní dol­me­nu vzda­li a necha­li to na dru­hý den.

Naše cornwallská cesta, konkrétně z Tautonu přes Tintagel až k Land's End a pak zase zpět.

Naše cor­nwall­ská ces­ta, kon­krét­ně z Tau­to­nu přes Tin­tagel až k Land’s End a pak zase zpět.

Zato jsme se pro­mo­tá­va­li krás­ný­mi malý­mi ves­nič­ka­mi, ulič­ka­mi šíř­ky jed­no­ho vozi­dla, kde se potká kami­on, mlhou a pře­de­vším krás­nou krajinou.

Na Land’s End troš­ku vyku­ko­va­ly úte­sy, ale přes sil­nou mlhu neby­lo nic moc vidět, i tak se však jed­na­lo o napros­to krás­ný zážitek.

Zpá­teč­ní ces­tu jsme vza­li jihem, kon­krét­ně po rych­ost­ní komu­ni­ka­ci a pak po dál­ni­ci (v GB se nepla­tí za dál­ni­ce do 3,5 tuny). Pro­to nám těch cca 250 km zpát­ky uběh­lo jako nic.

Mirjam a Tardis v Cardiffu

Mirjam a Tar­dis v Cardiffu

Zakot­vi­li jsme tedy zpět v Tau­to­nu na Cider far­mě a psy­chic­ky se při­pra­vo­va­li na ces­tu „na sever“, s plá­no­va­nou odboč­kou v Car­di­f­fu, pro milov­ní­ky DW napros­tá nut­nost. Jedi­ný pro­blém byl, že jsme s sebou táh­li kara­van a s tím se troš­ku hůře ve měs­tech par­ku­je, naštěs­tí tam, kam jsme jeli, se dalo zasta­vit vel­mi poho­do­vě, tak­že žád­ný problém.

Po ces­tě do Car­di­f­fu jsme ješ­tě jeli pla­ce­ným (jed­ním z mála) mos­tem přes záliv, jed­ná se o napros­to ohrom­nou stav­bu, při­po­mí­na­jí­cí mos­ty v Dán­sku či most z Koda­ně do Mal­mö. Naštěs­tí nestál jako výše jme­no­va­ný most, prů­jezd nás vyšel na nece­lé dvě Libry.

Po opuš­tě­ní Car­di­f­fu jsme jeli na sever s plá­nem, že zůsta­ne­me spát „někde u Glas­gow“ a dal­ší den vyra­zí­me na Skye. Nicmé­ně někde kou­sek od Bir­mingha­mu na dál­ni­ci došlo k jakési doprav­ní neho­dě, prak­tic­ky od 16 do 22 hodin jsme stá­li a popo­jíž­dě­li kolo­nou. Ale­spoň, že fun­go­va­la klimatizace.

Kemp u Skye

Kemp u Skye

Nespa­li jsme tedy u Glas­gow, ale mno­hem již­ně­ji, jmé­no obce si nepa­ma­tu­ji, jen vím, že hroz­ně prše­lo, zaje­li jsme k obchoďá­ku (typu Lidl) doza­du na par­ko­viš­tě pro kami­o­ny, tam jsme roz­no­žič­ko­va­li a pře­ži­li noc, ráno jsme co nejdří­ve vypad­li, kdy­by se tam tře­ba nesmě­lo spát.

Kaž­do­pád­ně ces­ta dále na sever už pro­bí­ha­la hlad­ce, vidě­li jsme koneč­ně dol­me­ny a sunu­li jsme se k seve­ru — vlast­ně dle plá­nu, tedy v sobo­tu večer se uby­to­vat na Skye a mít nedě­li na pro­hlíd­ku ostrova.

Cesta na Skye

Ces­ta na Skye

Po ces­tě jsme míje­li doslo­va desít­ky růz­ných kem­pů, ale pořád to bylo tak 50 kilo­me­t­rů od Skye a to se nám nechtě­lo, nako­nec jsme tedy doje­li až do Skye a zku­si­li štěs­tí tam. Bohu­žel, tolik kem­pů u pobře­ží a slav­né­ho mos­tu už není, v jed­nom rozum­ném měli „obsa­ze­no“, čili pán zavo­lal do jiné­ho kem­pu a ohlá­sil, že bychom tam při­je­li, jest­li je tam mís­to (a bylo). Nako­nec jsme tedy spa­li zpát­ky „na pev­ni­ně“, i když jsme byli od Skye na dosah.

V nedě­li jsme se tedy koneč­ně vyda­li na oblíd­ku ost­ro­va. Čím Skye „pře­kva­pí“ nej­ví­ce, tak poměr­ně hře­ji­vou, ale větr­nou a vel­mi kop­co­vi­tou kra­ji­nou, kdy­by mi někdo řekl, že jsem na Islan­du, asi bych mu uvě­řil. Ako­rát je tu více poros­tu 🙂 Postup­ně jsme zasta­vo­va­li na růz­ných mís­tech, vidě­li hro­ma­dy vodo­pá­dů a monu­men­tál­ních kop­ců. Přes nej­vět­ší „hlav­ní“ měs­to Por­tree jsme jeli dále na sever, prak­tic­ky až k nej­se­ver­něj­ší­mu mís­tu ost­ro­va a poté se zpět po západ­ní stra­ně vra­ce­li smě­rem k Fai­ry Pools, což je sou­sta­va malých jezí­rek a mik­ro­vo­do­pá­dů, kte­ré děla­jí vel­mi zají­ma­vou kaskádu.

Mirjam směrem k Fairy pools

Mirjam smě­rem k Fai­ry pools

Tam jsme se poku­si­li o výstup do kop­ců, ale kop­ce jsou veli­ké a hlav­ně pekel­ně dale­ko, došli jsme tedy prak­tic­ky pou­ze k jezír­kům a Mirjam se Zbyň­kem se vyda­li ješ­tě kou­sek smě­rem do kop­ců, aby se pak vrá­ti­li a sdě­li­li, že tam stej­ně nic moc nebylo 😀

Nako­nec jsme se zača­li vra­cet zpět do kem­pu, kam jsme k veče­ru dora­zi­li a pře­čka­li nakr­me­ni těs­to­vi­na­mi s tuňá­kem (ano, v kara­va­nu se moc na boha­tost stra­vy nehra­je, zvlášť když jede­me čty­ři, pros­tě hlav­ně aby to bylo jíd­lo a šlo to udě­lat na kara­va­no­vém hořáč­ku) jsme zakon­či­li den.

Polámané kolečko

Polá­ma­né kolečko

Cílem pon­dě­lí bylo začít se při­bli­žo­vat smě­rem k New­cast­le upon Tyne, odkud jsme ve stře­du v 17.00 měli vyra­zit lodí. Po ces­tě jsme se tak zasta­vi­li ješ­tě u Loch Ness, sice troš­ku neplá­no­va­ně vli­vem „poru­chy“, kte­rou jsem způ­so­bil tím, že jsem nedo­hlé­dl na důsled­né uta­že­ní pomoc­né­ho koleč­ka kara­va­nu, kte­ré během pře­jez­du něja­ké nerov­nos­ti spadlo na zem a celé se rozedřelo.

Po ujiš­tě­ní, že kouř a smrad nejdou z naše­ho auta, ale jen toho koleč­ka, jsem sko­ro zapo­mněl zavřít haupnu a jel s ote­vře­nou, pros­tě ner­vy. Ale vše dob­ře dopadlo, uklid­ni­la se celá posád­ka, koleč­ko jsme pře­li­li vodou, aby nesmr­dě­lo a nekou­ři­lo (a tře­ba neza­ča­lo hořet) a vyra­zi­li dále.

Loch Lamond, které vypadá jako jezero u Salzburgu

Loch Lamond, kte­ré vypa­dá jako jeze­ro u Salzburgu

Po ces­tě jsme ješ­tě vidě­li Loch Lamond, kte­ré vel­mi mate svým vzhle­dem, vypa­dá podob­ně jako jeze­ra u Salzbur­gu. Věřím, že by to urči­tě něko­lik lidí zmát­lo, pokud bych poslal jen tak­to fotku 🙂

Zasta­vi­li jsme pak i v Iver­ness, nej­vět­ším měs­tě širo­ko dale­ko, kde jsme se doslo­va nacpa­li míst­ní indic­kou kuchy­ní (já vím, že to vypa­dá, jako bychom jed­li jen těs­to­vi­ny s tuňá­kem a indic­ká jíd­la po ces­tě, ale… no ono to vlast­ně neby­lo dale­ko od prav­dy 😀 ), vyra­zi­li jsme smě­rem k Newcastlu.

Ráno u Amsterodamu

Ráno u Amsterodamu

Po ces­tě jsme se sta­vi­li v Edinbur­ghu, kde jsme vystou­pa­li na míst­ní hrad a moh­li porov­nat roz­dí­ly ve výmě­ně strá­ží u nás na Hra­dě a na zdej­ším hradě.

Lehce v pod­ve­čer jsme tedy pak dora­zi­li k New­cast­le, našli kemp, kde se pojem jdu si poslech­nout Enyu zce­la jazy­ko­vě minul se svým původ­ním význa­mem a ráno vyra­zi­li na loď do Amsterodamu.

Amsterodam

Amste­ro­dam

Opro­ti lodi do Dove­ru bylo vidět, že tato dál­ko­vá loď je troš­ku víc „hóch“, vše je tam draz­ší, troš­ku tako­vé nafou­ka­něj­ší. Nicmé­ně kaju­ty pro 4 lidi napros­to super, krás­ně se spa­lo, i když mě ze začát­ku děsi­lo troš­ku hor­ko v kaju­tě, nako­nec to bylo v pohodě.

Ze začát­ku tedy navíc ješ­tě fou­kal sil­ný vítr a byly dost vel­ké vlny, pro­to to dost hou­pa­lo a dlou­ho jsem nemohl spát, šel jsem se pro­to pro­jít po lodi, kde jsem sle­do­val dění a pro­zkou­má­val, co vše mož­né­ho i nemož­né­ho loď nabízí.

Nako­nec zna­ven jsem se vydal zpět do kajut, kde jsem ješ­tě po krát­ké pro­cház­ce po lodi s Mirjam nako­nec i usnul. Ráno se na nás již těšil Amste­ro­dam, prvot­ní plán „zasta­vit a podí­vat se“ nako­nec zko­la­bo­val, pro­to­že toto měs­to je asi vel­mo­cí cyk­lis­tů, ne však par­ko­va­cích míst (navíc s kara­va­nem). Vyda­li jsme se tedy na „transger­mán­skou“ tra­su, že pros­tě dojde­me co nej­dá­le a uvidíme.

Nako­nec jsme kolem 23. hodi­ny v kli­du po něko­li­ka pře­stáv­kách dora­zi­li až do Roky­can. Dru­hý den jsme ho vykli­di­li a zapo­mně­li umýt spo­rák, nicmé­ně pan Nouza pocho­pil, že jsme to jen zapo­mně­li a navíc to neby­lo tak moc, tak­že zpět kara­van pře­vzal a já se vrá­til do Roky­can, kde jsme moh­li roz­třiďo­vat při­ve­ze­né zboží 😀

Cel­ko­vě jsme autem naje­li lehce přes 6 000 kilo­me­t­rů, s kara­va­nem to odha­du­ji bude cca 4 000, mož­ná více.

Pár zají­ma­vých infor­ma­cí pro pří­pad­né ces­to­va­te­le do GB:

  • Jez­dí se vle­vo (tak to je snad jasné)
  • Kru­žá­ky zde fungují
  • Sema­fo­ry jsou na dru­hé stra­ně sil­ni­ce, než oče­ká­vá člo­věk ze zbyt­ku Evropy
  • Sema­fo­ry jsou i za kři­žo­vat­kou, tak­že žád­né vyklá­ně­ní z auta kvů­li semaforu
  • Všich­ni tu jez­dí jak bláz­ni, ve měs­tech mají čas­to 80 nebo 70 (km/h) a ulič­ky a pru­hy vel­mi úzké, nicmé­ně dopra­va je ply­nu­lá a po chvil­ce to člo­vě­ku ani nepřijde.
  • Dál­ni­ce jsou zdar­ma, všech­ny ces­ty (až na někte­ré mos­ty a tune­ly) jsou zdarma.
  • Pokud táh­ne­te pří­věs nad 750 kg jme­no­vi­té váhy (aktu­ál­ní hmot­nost niko­ho neza­jí­má), jste povin­ni mít B+E.
  • Na sil­ni­cích je dob­ré se nejdří­ve roz­hlí­žet vpra­vo a až pak vlevo 😉
  • Suro­vi­ny zde sto­jí podob­ně jako v ČR, ale Bri­to­vé nejsou blbí, tak­že si necha­jí zapla­tit prá­ci, služ­by a dal­ší věci. Tedy litr mlé­ka sto­jí nece­lou Lib­ru, ale skle­ni­ce ledo­vé­ho čaje v restau­ra­ci tře­ba 3 Lib­ry. Díky tomu tvo­ří hlav­ní část ceny ne suro­vi­na, ale prá­ce lidí, tedy lidé mají více, mohou si více dovo­lit a země fun­gu­je lépe.
  • Je troš­ku patr­ný roz­por mezi Skot­skem a Ang­lií, kdy Ang­lie má sil­né chout­ky opus­tit EU, zatím­co Skot­sko se drží zuby nehty.
  • Je doce­la dob­ře rozu­mět, poté, co si zvyk­ne­te, že kaž­dý člo­věk mlu­ví jiným pří­zvu­kem a dia­lek­tem. Někte­rým není vůbec rozu­mět, kon­krét­ně paní z knihov­ny, kde jsme se pta­li na ces­tu, to mi při­šlo jako mono­tón­ní „hůůůů“ zvuk, při­čemž hýba­la pusou. Netu­ším, co říka­la, naštěs­tí při­šla její kole­gy­ně, kte­ré už bylo nor­mál­ně rozumět.
  • Kem­py sto­jí v prů­mě­ru 30 Liber na 4 lidi a auto s kara­va­nem a pří­poj­kou na elek­tri­ku (jak kde, jak kdy)
  • Na poš­tě se pla­tí pla­teb­ní kar­tou u samo­ob­služ­né­ho terminálu.
  • Všich­ni jsou moc sluš­ní, zdra­ví, usmí­va­jí se a člo­věk si při­jde, jako by byl v ráji.

To je zhru­ba vše, až bude video, pošlu i video 😉 😉

 

Čes­ký ráj — Výlet s kara­va­nem do Jičí­na, Tur­no­va, Pra­chov­ských skal a okolí

Parkování v kempu v Sedmihorkách, super kemp na super místě, doporučuji!

Par­ko­vá­ní v kem­pu v Sed­mi­hor­kách, super kemp na super mís­tě, doporučuji!

Před nedáv­nem nás napadlo, že bychom se jali vyzkou­šet Rove­ra v troš­ku „zátě­ži“ a při­po­jit kara­van, kte­rý to pod­le papí­rů sne­se a vyra­zit do Pra­chov­ských skal a okolí.

Celé to zača­lo výpůjč­kou kara­va­nu u pana Nou­zy v Bene­šo­vi­cích, jed­nak má vel­mi dob­ré ceny, dru­hak je loka­li­tou poměr­ně dostup­ný a do tře­ti­ce — jeho vozy jsou troš­ku star­ší­ho data výro­by, tak­že není tako­vá hrůza, pokud by se svě­ře­ná věc něja­kým způ­so­bem poško­di­la. Pře­ce jen je roz­díl svě­řit věc za 40 tisíc a 400, že ano…

Bledule! Všude ;)

Ble­du­le! Všude 😉

Kaž­do­pád­ně ve čtvr­tek večer jsme si kara­van vypůj­či­li, dále jsme si vypůj­či­li pomoc­ná zrcát­ka (pod­le vyhláš­ky musím vidět za vozi­dlo), pomo­cí kte­rých jsem byl scho­pen vidět při odbo­čo­vá­ní. Jed­na­lo se o kara­van Adria 410, rok výro­by odha­du­ji počá­tek 90. let, už byl troš­ku obou­cha­ný a odře­ný, ale nic, co by vadi­lo pro­vo­zu, tech­nic­ká i tech­nic­ká na plyn a elek­tro byla v pořád­ku, tak co.

Oběd v Praze

Oběd v Praze

Prv­ním pozná­ním bylo, že Rover asi nic tak těž­ké­ho netá­hl; maxi­mál­ka toho­to kara­va­nu je zhru­ba 850 kg, prázd­nej váží 650 (přes­nou spe­ci­fi­ka­ci neznám), tak­že aktu­ál­ní hmot­nost s výba­vou byla (měla by být) někde mezi. Do výba­vy pat­ří voda, bom­ba s ply­nem atd., tak­že ten roz­díl je fakt zna­tel­ný. Samo­zřej­mě do kara­va­nu může­te narvat tře­ba 4 lidi, ale samo­zřej­mě s lid­mi se nesmí jez­dit, tak­že je pro­ble­ma­ti­ka zátě­že s lid­mi napros­to lichá. S bágly a se vší výba­vou počí­tám s hmot­nos­tí 800 kg. S takou hmot­nos­tí jsem byl tedy zna­tel­ně poma­lej­ší, ale nic, co by se neda­lo zvládnout.

Skály

Ská­ly

Na dál­ni­cích v ČR pla­tí, že pokud vozi­dlo či jízd­ní soupra­va není schop­na dosáh­nout 80 km/h, potom nej­bliž­ším výjez­dem musí­te opus­tit dál­ni­ci, nic tako­vé­ho se nedě­lo, ale cel­ko­vě to bylo více o odha­du a před­ví­dá­ní terénu.

Navíc v ČR pla­tí úžas­ná věc, že pokud se jed­ná o vlek do 3,5 tuny a jízd­ní soupra­vu nepře­vy­šu­jí­cí hmot­nost 7 tun, potom maxi­mál­ní rych­lost je ome­ze­na maxi­mál­ní kon­strukč­ní rych­los­tí nej­po­ma­lej­ší čás­ti soupra­vy, v tutom pří­pa­du tedy kara­va­nu, kte­rý měl rych­lost 100 km/h. Což se ne vždy hodi­lo, ale zhru­ba 90−−100 jsem se pohy­bo­val prak­tic­ky neu­stá­le. Před kop­cem se tedy dalo roz­jet tře­ba na 100 a pak pod­řa­dit na čtyř­ku, při­dat plyn a vyjet kopec tře­ba i v té stov­ce, pokud nechá­te na pět­ce, pad­ne to na 90 a poma­lu kle­sal na 80.

Kámen, který vypadal, že každou chvilku musí spadnout :-)

Kámen, kte­rý vypa­dal, že kaž­dou chvil­ku musí spadnout 🙂

Dal­ší drob­ná nevý­ho­da je s cou­vá­ním; kara­van jako brž­dě­nej pří­věs má kla­sic­kou nájez­do­vou brz­du, tedy pokud začne brz­dit auto, kara­van se „natla­čí“ na auto a mecha­nis­mus v oji způ­so­bí brž­dě­ní pod­voz­ku kara­va­nu. Nicmé­ně pokud chce­te cou­vat, pro kara­van je to jako by se brz­di­lo, tak­že se kola při­b­rž­ďu­jí. Naštěs­tí tam je pojist­ka, kte­rá to dočas­ně doká­že vypnout, ale má to pros­tě své mou­chy. Ide­ál­ní řeše­ní je v nových kara­va­nech a nových typech vle­ků, kde nájez­dov­ka sama pozná, jest­li se brz­dí ane­bo cou­vá a auto­ma­tic­ky se vycvak­ne. Resp. ale­spoň tak­to jsem to viděl v něja­kém you­tu­be videu, kde popi­so­va­li něja­ký ultra­mo­der­ní kara­van pro 8 lidí 😀 Což je milé. Naštěs­tí jsem cou­vat potře­bo­val asi jen 4×, tak­že s pomo­cí dal­ších lidí z posád­ky se dalo snad­no vyřešit.

Jak se bydlí ;)

Jak se bydlí 😉

Vyra­zi­li jsme hned v pátek ráno, do kem­pu v Sed­mi­hor­kách jsme dora­zi­li cca v půl dru­hé, což je super (v Pra­ze jsme se zasta­vi­li v McD. na oběd ješ­tě). I když se to nepá­lí 130 po dál­ni­ci, ale tře­ba jen těch 90 nebo 100, je sice znát, že stej­nej úsek uje­de­te o tře­ba 15 % poma­le­ji, ale zase tako­vá hrůza to není.

Uby­to­va­li jsme se tedy v kem­pu, dámy posta­vi­ly kara­van (zajiš­tě­ní na nožič­ky atd.), odpo­ji­li jsme auto a vyda­li jsme se „na ble­du­le“ k ryb­ní­kům „pod Trosky“. Bylo jich oprav­du hro­ma­da, ze začát­ku to vypa­da­lo na tako­vá občas­ná mís­teč­ka s pár kytič­ka­mi, ale časem jich tam byla pří­mo celá pole. Je fajn vidět, když se ohro­že­né kytič­ce tak hez­ky daří 😉

Mirjam kouká pod opěradlem ;)

Mirjam kou­ká pod opěradlem 😉

Pak jsme zamí­ři­li zpět, chtě­li jsme se podí­vat do Jičí­na, tak jsme tak uči­ni­li, našli bez­va restau­ra­ci, odkud jsme ode­šli doo­prav­dy kula­tí a vyda­li se zpět do kem­pu. Přes noc jsme si pěk­ně při­to­pi­li, zima tam tedy neby­la, spí se tam super.

Dru­hý den jsme zamí­ři­li na prv­ní ská­ly, Hru­bo­skal­sko. Jed­na­lo se o něko­li­ka­ki­lo­me­t­ro­vý okruh po růz­ných scho­dech, pří­ro­dě, kame­nech a růz­ných dal­ších pře­káž­kách. Nicmé­ně sto­jí to doo­prav­dy za to. Ces­tou jsme došli až na Vald­štejn, kde jsme obje­vi­li napros­to bom­ba domá­cí hospůd­ku s hro­ma­dou nezdra­vé­ho jíd­la 😀 Tam to fakt stá­lo za to 😉

Odpo­led­ne jsme se pak vyda­li do Tur­no­va do muzea na expo­zi­ci geo­lo­gie, na nákup do Lidlu a přes Tato­bi­ty a jejich super­sta­rou lípou pak zpět do kem­pu, kde jsme prak­tic­ky během něko­li­ka oka­mži­ků usnuli.

Příroda na Hruboskalsku

Pří­ro­da na Hruboskalsku

Tře­tí den jsme ráno vyra­zi­li do Pra­chov­ských skal, sice krat­ší okruh pro­cház­ky, za to pořád­ně pře­vý­še­ný, spous­ta scho­dů a ten­kých škvír v kame­nech, kudy se musí pro­chá­zet. Super, má to skvě­lou atmosféru! 🙂

Odpo­led­ne pak jsme vyra­zi­li opět do Jičí­na (je to ved­le), opět do naší již oblí­be­né restau­ra­ce se zaku­la­tit a pak poma­lu pole­houč­ku zpět do kempu.

Ráno jsme vše sbai­li, prak­tic­ky během něko­li­ka minut bylo při­pra­ve­no na ces­tu, vza­li vzduch do pneu, ben­zín a vyra­zi­li. Odpo­led­ne jsme kara­van vrá­ti­li a pro­hlá­si­li jsme výlet za dokončený 🙂

Tech­nic­ky — jíz­da s kara­va­nem není moc nároč­ná na pali­vo, čekal jsem fakt hroz­nou šle­hu, že auto bude žrát tře­ba 15 na sto nebo tak podob­ně. Sice se spo­tře­ba zvý­ši­la, ale tře­ba na 11 na 1008 / 100. Což je troš­ku znát, ale není to tako­vá kata­stro­fa. Rover je pros­tě men­ší auto a kaž­dé kilo je dost znát.

Co se nám nepo­da­ři­lo zpro­voznit, tak mlhov­ky; vše sví­ti­lo, bli­ka­lo a fun­go­va­lo, ale mlhov­ka­mi jsem sví­til pou­ze na pře­dek kara­va­nu, vza­du už nic nesví­ti­lo. Zapo­mněl jsem se pak zeptat, abychom zku­si­li kara­van zapo­jit do něče­ho jiné­ho a zku­si­li, jest­li je chy­ba u mě v zásuv­ce, ane­bo tře­ba v zapo­je­ní kara­va­nu. Tak tře­ba někdy příště 😉 😉

Ces­to­vá­ní s kara­va­nem je pros­tě zába­va a roz­hod­ně to dopo­ru­ču­ji, navíc pokud hmot­nos­tí nepře­sáh­ne­te 750 kg, může­te řídit i s ŘP sk. B, ale B+E je pros­tě jis­těj­ší, nikdy neví­te, kdy se s caj­tem bude­te hádat o 5 kilo, kte­ré máte navíc. Tak proč si dělat nervy 😉