Jak jistě asi někteří víte, 7. 12. 2012 jsme byli pozváni do Wagrainu na firemní jídelní/školící akci s původním plánem „ráno vyjet a druhý den se vrátit“. S akcí mi však trošku kolidovala šermířská akce, která byla tou dobou již potvrzená — proto nastoupilo náhradní řešení: Vyrazíme „o den dříve“ a prohlédneme si alespoň Salzburg, pak na večer v pátek pojedeme do Wagrainu a přes noc zpět, abychom stihli vystoupení se šermem.

Docela ďábelský plán, který ve své podstatě (až na drobnosti) vyšel. Proč až na drobnosti? Protože prostě nevyšel zcela, ale řekněme na 95 % 😉 A to není vůbec špatné skóre. Ale abych nepředbíhal…

Dle plánu jsme vyrazili po půlnoci ze čtvrtka na pátek. Jak se na fotkách níže můžete přesvědčit, nad ránem jsme doopravdy už byli na A1 a směřovali směle k Salzburgu. Po cestě jsme se dvakrát krátce prospali, abychom nebyli během dne mrtví a vyplatilo se.

Salzburg jsme si prošli, podívali se na známá i neznámá místa, sehnali šitíčko (vysvětlím později :-)) a zašli do lokální Billy a koupili si nějaké základní potraviny v přepočtu o pár procent levnější, než v ČR 😉 Ale nad tím se rozčilovat snad ani nemá cenu, už.

Proč šitíčko — před cestou (asi 20 minut před vyražením z Plzně) jsem zjistil, že mi upadl knoflík na košili… no a ani knoflík ani šitíčko nebylo k dispozici. Takže co s tím — nakoupíme po cestě, to byl plán. V Tescu však takové věci nemají a jinde otevřeno nebylo, posunuli jsme to tedy na Salzburg až. A tam jsme sehnali rovnou i pěkné knoflíky 😉

Rozjařeni nad úspěchem z pořízení jsme tedy vyrazili (asi kolem 14. hodiny) do Wagrainu — s dostatečným předstihem (ještě, že tak, vysvětlím též později ;)). Po cca 70–80 km cesty (ať žije navigace!) jsme dorazili do cca 850 m. n. m vysoko položeného městečka (spíše vesničky) Wagrain. Je vidět, že zde turismu ustoupilo skoro vše, takže prostě takové to typické lyžařské zimní městečko pokryté sněhem (naštěstí vyjma silnic…).

Po cestě do „finálního“ stoupání do Wagrainu jsem zaslechl mírné „cht..cht…cht“ někde zevnitř auta, ale bylo to tiché a nic se nedělo, tak jsem jen opatrně dojel do cíle, ale ničeho dalšího si nevšiml (motor, kapaliny v normě atd…) Ale to až také později.

Dorazili jsme do hotelu, dostali klíč od bydlení a vstoupili do dost luxusního pokojíku, vybalili si věci, Mirjam přišila knoflík a jali jsme se oblékat „do společenského“… a ejhle, místo mých „defaultních“ kalhot jsem si vzal ty, do kterých už se nevejdu 🙁 Mno co, převlékli jsme se zpět a vyrazili do Wagrainu sehnat jiné. Jenže tady měli všude jen rifle a šusťáky, klesli jsme proto o obec níže (St. Johan myslím) a tam už našli kalhoty a pásek, takže jsme je zakoupili. Ještě, že jsme měli předstih.

Po cestě Wagrainem podruhé už jsme viděli pár českých kolegyň procházet se po obci, konkrétně Martinu H. (vedoucí) akorát šla kolem stromečku a obdivovala zavěšené koule 😉

Vše ostatní už naštěstí dopadlo dobře, košile mi byla, kalhoty seděly, boty jsem měl stejné atd. — prostě dál už pohoda.

Vešli jsme do haly a hned u prvních dveří potkali paní Dušicu Z., se kterou jsme se přivítali a pokračovali v průzkumu hotelu. Za rohem nás přivítal pan Weyrich (mladší), který si nás hned nějak oblíbil a prokecali jsme dobrých 40 minut s ním, představil mi koncept firmy, který chce od února zavést i v ČR a tak nějak jsme to rozebírali, tak jsem poučen přímo „od nejvyšších“ 😉

Pak nastala děkovačka těm nejlepším, z ČR to byla s přehledem kolegyně Maruška V., samozřejmě z každého státu to byl někdo a pak nastalo ještě udílení cen za „dlouhodobou kvalitu“ (ale moje němčina je mizerná, takže snad to nebyly poháry za slalom traktorem, občas to v němčině může znít stejně :-)) a šli jsme pojíst.

Co pojíst… pohodovat! Švédský stůl v Rakousku od Švýcarské firmy (ať žije globalizace) byl fakt vynikající, na výběr bylo leccos a až na zmrzlinu nic nezklamalo. Zmrzlina… no čert ji vem, prostě chutnala jak český „nanuk“ v hranaté plastové krabičce. Ale možná jsme zmlsaní 😉

S dcerou kolegyně Martiny K. (Niky) a manželem kolegyně Lenky U. (Michaelem) jsme vyrazili vyzkoušet meče a trošku na to mrknout, srovnat znalosti — využili jsme malého plácku u parkoviště, ale zima a strach z toho, že nás zavřou (přece jen prý v Rakousku se nesmí veřejně nosit a vystavovat větší zbraně než nožík), jsme toho nechali a vrátili se do tepla.

Nakonec se všici tak nějak rozprchli a my hodinu před plánovaným odjezdem též vyrazili, alespoň jsme měli hodinu k dobru a mohli jsme se plánovaně o hodinu déle prospat. To se sice hodilo, ale drobná technická potíž (které jsem tou dobou nerozuměl, tak jsem se bál skoro o půlku auta) mě donutila raději jet jen 90–100 a víc to raději nehnat, takže plánovaný příjezd v 8.00 do Plzně a v 10.00 být v Úterý (obec) trošku poumřel, když jsme v 10.00 teprve atakovali Nepomuk. Ale s drobným zpožděním jsme se do obce dostali a přímo na náměstí auto přestalo jet úplně.

Naštěstí se prý jen jedná o homokinetický kloub (viz minulý článek), takže oprava snadná, jen auto nemohlo odjet, takže jsme se nějak naskládali k ostatním a dorazili úspěšně do Plzně.

Celkem tedy úspěšný zážitek a až na drobné pošramocení kloubu na závěr, auto jelo jak divé, skvěle, spolehlivě, spotřeba kolem 7/100. Auto je nyní spíš šedivé, narozdíl od ČR se v Rakousku krapet více solí, takže jsme byli rádi, že jsme ho pak poznali 😉

V galerii níže se můžete podívat na všechny fotky vyfocené během cesty (je to nesetříděno, neprobráno, prostě fakt všecko).

[print_gllr id=449 display=short]

Celou galerii v originální kvalitě si můžete stáhnout z tohoto odkazu (Salzburg2012.zip)