Jak jis­tě asi někte­ří víte, 7. 12. 2012 jsme byli pozvá­ni do Wagra­i­nu na firem­ní jídelní/školící akci s původ­ním plá­nem „ráno vyjet a dru­hý den se vrá­tit“. S akcí mi však troš­ku koli­do­va­la šer­míř­ská akce, kte­rá byla tou dobou již potvr­ze­ná — pro­to nastou­pi­lo náhrad­ní řeše­ní: Vyra­zí­me „o den dří­ve“ a pro­hléd­ne­me si ale­spoň Salzburg, pak na večer v pátek poje­de­me do Wagra­i­nu a přes noc zpět, abychom stih­li vystou­pe­ní se šermem.

Doce­la ďábel­ský plán, kte­rý ve své pod­sta­tě (až na drob­nos­ti) vyšel. Proč až na drob­nos­ti? Pro­to­že pros­tě nevy­šel zce­la, ale řek­ně­me na 95 % 😉 A to není vůbec špat­né skó­re. Ale abych nepředbíhal…

Dle plá­nu jsme vyra­zi­li po půl­no­ci ze čtvrt­ka na pátek. Jak se na fot­kách níže může­te pře­svěd­čit, nad ránem jsme doo­prav­dy už byli na A1 a smě­řo­va­li smě­le k Salzbur­gu. Po ces­tě jsme se dva­krát krát­ce pro­spa­li, abychom neby­li během dne mrt­ví a vypla­ti­lo se.

Salzburg jsme si pro­šli, podí­va­li se na zná­má i nezná­má mís­ta, sehna­li šitíč­ko (vysvět­lím poz­dě­ji :-)) a zašli do lokál­ní Billy a kou­pi­li si něja­ké základ­ní potra­vi­ny v pře­poč­tu o pár pro­cent lev­něj­ší, než v ČR 😉 Ale nad tím se roz­či­lo­vat snad ani nemá cenu, už.

Proč šitíč­ko — před ces­tou (asi 20 minut před vyra­že­ním z Plz­ně) jsem zjis­til, že mi upa­dl knof­lík na koši­li… no a ani knof­lík ani šitíč­ko neby­lo k dis­po­zi­ci. Tak­že co s tím — nakou­pí­me po ces­tě, to byl plán. V Tescu však tako­vé věci nema­jí a jin­de ote­vře­no neby­lo, posu­nu­li jsme to tedy na Salzburg až. A tam jsme sehna­li rov­nou i pěk­né knoflíky 😉

Roz­ja­ře­ni nad úspě­chem z poří­ze­ní jsme tedy vyra­zi­li (asi kolem 14. hodi­ny) do Wagra­i­nu — s dosta­teč­ným před­sti­hem (ješ­tě, že tak, vysvět­lím též poz­dě­ji ;)). Po cca 70−−80 km ces­ty (ať žije navi­ga­ce!) jsme dora­zi­li do cca 850 m. n. m vyso­ko polo­že­né­ho měs­teč­ka (spí­še ves­nič­ky) Wagra­in. Je vidět, že zde turis­mu ustou­pi­lo sko­ro vše, tak­že pros­tě tako­vé to typic­ké lyžař­ské zim­ní měs­teč­ko pokry­té sně­hem (naštěs­tí vyjma silnic…).

Po ces­tě do „finál­ní­ho“ stou­pá­ní do Wagra­i­nu jsem zasle­chl mír­né „cht..cht…cht“ někde zevnitř auta, ale bylo to tiché a nic se nedě­lo, tak jsem jen opa­tr­ně dojel do cíle, ale niče­ho dal­ší­ho si nevši­ml (motor, kapa­li­ny v nor­mě atd…) Ale to až také později.

Dora­zi­li jsme do hote­lu, dosta­li klíč od byd­le­ní a vstou­pi­li do dost luxus­ní­ho poko­jí­ku, vyba­li­li si věci, Mirjam při­ši­la knof­lík a jali jsme se oblé­kat „do spo­le­čen­ské­ho“… a ejhle, mís­to mých „default­ních“ kalhot jsem si vzal ty, do kte­rých už se neve­jdu 🙁 Mno co, pře­vlék­li jsme se zpět a vyra­zi­li do Wagra­i­nu sehnat jiné. Jen­že tady měli všu­de jen rifle a šus­ťá­ky, kles­li jsme pro­to o obec níže (St. Johan mys­lím) a tam už našli kalho­ty a pásek, tak­že jsme je zakou­pi­li. Ješ­tě, že jsme měli předstih.

Po ces­tě Wagra­i­nem podru­hé už jsme vidě­li pár čes­kých kole­gyň pro­chá­zet se po obci, kon­krét­ně Mar­ti­nu H. (vedou­cí) ako­rát šla kolem stro­meč­ku a obdi­vo­va­la zavě­še­né koule 😉

Vše ostat­ní už naštěs­tí dopadlo dob­ře, koši­le mi byla, kalho­ty sedě­ly, boty jsem měl stej­né atd. — pros­tě dál už pohoda.

Vešli jsme do haly a hned u prv­ních dve­ří potka­li paní Dušicu Z., se kte­rou jsme se při­ví­ta­li a pokra­čo­va­li v prů­zku­mu hote­lu. Za rohem nás při­ví­tal pan Wey­rich (mlad­ší), kte­rý si nás hned nějak oblí­bil a pro­ke­ca­li jsme dob­rých 40 minut s ním, před­sta­vil mi kon­cept fir­my, kte­rý chce od úno­ra zavést i v ČR a tak nějak jsme to roze­bí­ra­li, tak jsem pou­čen pří­mo „od nejvyšších“ 😉

Pak nasta­la děko­vač­ka těm nej­lep­ším, z ČR to byla s pře­hle­dem kole­gy­ně Maruš­ka V., samo­zřej­mě z kaž­dé­ho stá­tu to byl někdo a pak nasta­lo ješ­tě udí­le­ní cen za „dlou­ho­do­bou kva­li­tu“ (ale moje něm­či­na je mizer­ná, tak­že snad to neby­ly pohá­ry za sla­lom trak­to­rem, občas to v něm­či­ně může znít stej­ně :-)) a šli jsme pojíst.

Co pojíst… poho­do­vat! Švéd­ský stůl v Rakous­ku od Švý­car­ské fir­my (ať žije glo­ba­li­za­ce) byl fakt vyni­ka­jí­cí, na výběr bylo lec­cos a až na zmrz­li­nu nic nezkla­ma­lo. Zmrz­li­na… no čert ji vem, pros­tě chut­na­la jak čes­ký „nanuk“ v hra­na­té plas­to­vé kra­bič­ce. Ale mož­ná jsme zmlsaní 😉

S dce­rou kole­gy­ně Mar­ti­ny K. (Niky) a man­že­lem kole­gy­ně Len­ky U. (Micha­e­lem) jsme vyra­zi­li vyzkou­šet meče a troš­ku na to mrk­nout, srov­nat zna­los­ti — vyu­ži­li jsme malé­ho plác­ku u par­ko­viš­tě, ale zima a strach z toho, že nás zavřou (pře­ce jen prý v Rakous­ku se nesmí veřej­ně nosit a vysta­vo­vat vět­ší zbra­ně než nožík), jsme toho necha­li a vrá­ti­li se do tepla.

Nako­nec se vši­ci tak nějak roz­prch­li a my hodi­nu před plá­no­va­ným odjez­dem též vyra­zi­li, ale­spoň jsme měli hodi­nu k dob­ru a moh­li jsme se plá­no­va­ně o hodi­nu déle pro­spat. To se sice hodi­lo, ale drob­ná tech­nic­ká potíž (kte­ré jsem tou dobou nero­zu­měl, tak jsem se bál sko­ro o půl­ku auta) mě donu­ti­la radě­ji jet jen 90−−100 a víc to radě­ji nehnat, tak­že plá­no­va­ný pří­jezd v 8.00 do Plz­ně a v 10.00 být v Úte­rý (obec) troš­ku pou­mřel, když jsme v 10.00 tepr­ve ata­ko­va­li Nepo­muk. Ale s drob­ným zpož­dě­ním jsme se do obce dosta­li a pří­mo na náměs­tí auto pře­sta­lo jet úplně.

Naštěs­tí se prý jen jed­ná o homoki­ne­tic­ký kloub (viz minu­lý člá­nek), tak­že opra­va snad­ná, jen auto nemoh­lo odjet, tak­že jsme se nějak nasklá­da­li k ostat­ním a dora­zi­li úspěš­ně do Plzně.

Cel­kem tedy úspěš­ný záži­tek a až na drob­né pošra­mo­ce­ní klou­bu na závěr, auto jelo jak divé, skvě­le, spo­leh­li­vě, spo­tře­ba kolem 7/100. Auto je nyní spíš šedi­vé, naroz­díl od ČR se v Rakous­ku kra­pet více solí, tak­že jsme byli rádi, že jsme ho pak poznali 😉

V gale­rii níže se může­te podí­vat na všech­ny fot­ky vyfo­ce­né během ces­ty (je to nese­tří­dě­no, nepro­brá­no, pros­tě fakt všecko).

Celou gale­rii v ori­gi­nál­ní kva­li­tě si může­te stáh­nout z toho­to odka­zu (Salzburg2012.zip)

Jedu si tak Pla­zou a naje­dou dole u výjez­du ho vidím, musel jsem tam zasta­vil a „spo­lu­vy­fo­tit“ ho 😉